pátek 21. listopadu 2014

čtvrtek 7. srpna 2014

Young Life Velká Fatra Trip, po letech zpět.

Před pěti a čtyřmi lety jsme s Young Life podnikli dva skvělé přechody Velké Fatry. Letos jsem vzal velení do svých rukou a podniknul neméně parádní přechod s partou pěti dalších YL studentů - Frantou, Matějem, Šimonem, Domčou a Katkou. V basecampu v Blatnici nám všechno Ota a Marek Osoha s rodinkama a my se mezi tím proháněli mezi blesky a hromy na hřebenu mezi Královou studňou a Lyscem. 

Pro mě bylo skvělé předávat zkušenosti a po dlouhé době si užívat třídenní přechod na těžko. K tomu se nám podařilo udělat parádní krátký film:) Za rok třeba zase!

Trasa: 
Den 1: Blatnická dolina - Králova studňa
Den 2: Králova stuďna - Javorina
Den 3: Javorina - Jasenská dolina


sobota 2. srpna 2014

Běh na Králický Sněžník

I když jsem byl několikrát na Dolní Moravě, na vrchol Kralického Sněžníku jsem se ještě nikdy nepodíval. Proč to nezkusit v závodě Českého poháru v běhu do vrchu?! Udělali jsme si "rodinný výlet", já a Nathan (fakt jsem ho nadchnul k závodění!:) jako běžci a Luci, Polok a Kilt jako doprovod. Počasí vyšlo parádně, závod už pro mě tolik ne. Prvních osm kilometrů z celkových třinácti bylo skoro po rovině a všichni ti našlapaní atleti mi odběhli a v tom kopci, mezi kořeny, kameny a s prudším stoupáním už jsem stačil předehnat jen několik. Takže 15. místo v pěkné konkurenci, všechny ostatní si pěkně povodil Licháč a vyhrál.

úterý 29. července 2014

Rakouské ALPY! Parádní běhání na Pitztalu

Konečně jsem se dostal v létě do Alp. Úplně mě uchvátily, nádherné velehory a nedotčená příroda. Adam se přihlásil na horský maraton Pitztal Trail Maniak a já jsem se připojil jako doprovod k jeho taťkovi, takže pohodová pánská jízda. Ubytovali jsme se v parádním campu s rybníčkem, spali v prověřeném obrovském stanu a s sebou si vzali všechny nezbytnosti včetně kraťas, tenisek a kol. A pláštěnek, protože v rakouských Alpách prý pořád jen prší.

Adama jsme vyzvedli v pátek ráno v Praze po jeho zdravotních a fyzických testech k Vojenské policii a přes Německo a Ga-Pa kolem Zugspitze dojeli k včeru do Pitztalu. Před spaním jsme ještě neodolali předzávodnímu klusu krásnou pěšinkou přímo nad campem a po dlouhé cestě aspoň trochu protáhli nohy.

Adam byl trochu nervózní, ráno bylo pod mrakem, vypadalo to na déšť. Trať masakrální, vítězný čas se čekal až kolem 6 hodin. Nejdřív jsme si klepali na čelo, jak někdo může běžet maraton 6 hodin, ale v prvním kopci a následném seběhu jsme museli pokorně uznat, že běhání v Alpách je trochu něco jiného, než podle čísel náročnější běhání v našich Beskydech. Super příkrá chodecká stoupání, nebezpečné kamenité úseky, sněhová pole a neběhatelné prudké seběhy po mokré trávě. Já si udělal svůj vlastní běh/trek po trase závodu a Adama stihnul povzbudit na několika místech. Hned na tom prvním mě moc příjemně překvapil, když se držel s užívajícím výrazem v obličeji na 5. místě. V cíli z toho bylo parádní šesté místo a určitě spousta zážitků. Prý to byl ten nejtěžší, ale nejkrásnější závod, co kdy běžel. Věřím.

V neděli jsme jeli všichni na kolo, já jsem si natočil necelých 70 km s dvěma kopci a zavzpomínal na stoupání na Lysou, když už i na ten nejlehčí převod točím nohama na sílu a ono to jde fakt ztěžka. Kluci se projeli na horských kolech do 25. kilometrů vzdáleného Mandarfenu na konci údolí, kde byl start i cíl závodu. Odpoledne jsme si nenechali ujít regenerační desetikilometrový výklus k vodopádu a udělali pár parádních záběrů na GoPro.

Počasí pořád pod mrakem a déšť, až v pondělí se udělalo parádně slunečno a my konečně mohli vyrazit na parádní trek do hor. V kempu jsme dostali permanentky na autobus, svezli se nahoru údolím a pak šplhali nahoru vstříc třítisícovkám. Nikde nikdo, jen ty ovce nás občas vylekaly. Jinak paráda, nádhera, plesa, sníh, divočina, jen škoda, že jsme ani na druhý pokus a výlet mezi kameny nenalezli značku na nás vytipovaný vrchol. Tři tisíce nepadly, zůstali jsme viset asi 40 metrů pod vrcholem. Dolů už bolely nohy, po několika neúspěšných pokusech nám stopl borec v dodávce a hodil ke kempu. Po další propršené noci už jsme se jen zabalili a přes pravý německý guláš a freeport mezi Rakouskem a Českem přijeli domů. Parádní výlet!

neděle 27. července 2014

Dynafit Run Adventure Polsko, 3 etapový vítězný závod

Na tenhle parádní závod jsme se s Adamem těšili celé jaro. Tři horské etapy, tři dny závodění, tři parádní dny v polských Beskydech. Jaké byly moje očekávání? Těšil jsem se na parádní atmosféru, takový běžecký festival, kempování na hřišti, sdílení dojmů a zážitků s ostatními běžci, večerní brífinky nad mapou a profilem a hlavně na tři dny poznávání nových beskydských zákoutí i vlastních limitů. Na lívancové párty před odjezdem jsme si řekli, že chceme bojovat o bednu. Zvolili jsme si kratší trať a každý den nás s Adamem čekalo 26 km a zhruba kilometr převýšení. Dost keců o očekávání, jak to bylo doopravdy?!

Do Polska odjíždíme den předem, ve čtvrtek večer a s sebou bereme i osobního maséra, fotografa a prostě nejlepší psychickou i fyzickou podporu Dana Bednáře. Dojíždíme na fotbalové hřiště v Istebné a tam nikdo. Ups! Potkáváme další zmatené běžce, ptáme se místních výrostků a prý že musíme na jiné fotbalové hřiště za vesnicí. Dalším oříškem je postavit náš obrovský stan, obsazujeme deset čtverečních metrů kolem rohového praporku a mezi zabíjením kolíků posloucháme předstartovní informace. Rozumí jim vlastně jenom Adam, já chytám tak možná „uwaga“ a „barzo dobre“. Na hřišti máme všechen komfort, potkáváme borce Pawla, který má svůj stan postavený za desetinu času, který my potřebujeme k přečtení návodu. V noci se daří jednomu z pořadatelů nabudit mě do závodní nálady, když si o půl čtvrté ráno při hlídání asi osmnácti nafukovacích bran a stanů naplno pouští hity posledních měsíců. Asi aby neusnul. Tak jsem na něj v trenkách vlítnul a naučil se od něj další nové slovo – „přeprášám“. Ale v pohodě, v neděli jsme byli suproví kámoši se všemi pořadateli.

Etapa #1
Vstáváme v 6 hodin, start je v 8. Klepeme si na čelo, proč tak brzo? Ale nakonec jsme rádi, je vedro, dusno, slunce žhne a běhat někde v pravé poledne by byla záhuba. Snídaně tak napůl strávená, koridor je plný závodníků a my jsme pekelně natěšení.

Taktika: Nechceme se nikam hnát, běžet si pěkně v klidu, okoukat soupeře a nezničit se! Běžet spolu!

Závod: Od startu se běží celkem slušné tempo, v lese je po včerejší bouřce bahno, luka jsou promáčená, po pár krocích to šplouchá i v našich oranžových Pearlech. No co, aspoň nějaké osvěžení. Záludně mokré cestičky střídá rozbahněný seběh po sjezdovce, na pátém kilometru už jsme ve vedení a další kus cesty běžíme s prvním závodníkem dlouhé trasy. Nádherná krajinka kolem vrcholu Kiczory (989), za námi nikdo, ale běžíme si v klidu, cestou si trhám jednu z milionů zralých borůvek. Kdybychom tak mohli na chvíli zastavit! Na druhé občerstvovačce nás asi nečekají, přibíháme a borec teprve vybaluje kelímky. No nic, pijeme přímo z pětilitrových barelů a pokračujem krásnými traily k cíly. Dneska si pro vítězství běžím já, přece se nebudeme honit jako dva malí kluciJ. Bereme si židličku a čekáme v cíli, dlouho nikdo. Třetí závodník je v cíli až po 17. minutách.

Etapa #2
Vedro je ještě větší, než včera a to netušíme, že nás čeká štiplavá tráva a hooodně otevřených luk a asfaltu. Vstáváme už v 5, protože v 6 odjíždíme autobusem na místo startu, někam na Slovensko pod Velkou Raču.

Taktika: Běžet si pohodu, šetřit se na závěrečný den a být zvědaví, co předvedou naši soupeři.

Závod: Lepíme bradavky a znovu běžíme spolu, prvních pár kilometrů vede mírně z kopce po asfaltu a skoro celé startovní pole běží spolu. Začíná kopec a my si s Adamem držíme svoje tempo, ostatně jako celý závod a tak pomaličku poodbíháme soupeřům za námi. Myslím, že hodně času naháníme v sebězích, moc se nezdržujeme ani na bufetech. Já si dnešní etapu moc neužívám, hodně zpevněných cest, slunce pálí a nohy mám celé pokryté vyrážkama od trávy. Nepotkáváme ani živáčka a tak jsme vděční za každé setkání s lidmi v bufetu, pořadatelem na čtyřkolce a po kotníky sahajícími agresivními pejsky. V každé vesnici je alespoň jeden. Kdyby Adam chtěl, tak mě dneska určitě urve a nažene čas, už se docela těším na konec téhle etapy, studenou řeku a Danovu masáž. Ale je to spíš v hlavě, běžíme totiž celou dobu sami a na pěkné traily si musíme počkat do zítra. Adam si dnes bere první místo, ale třetí borec v pořadí dobíhá pouze čtyři minuty za námi. Po dvou vyhlašováních už nás všichni znají, jsme „ti Češi“, děláme rozhovory do televize, necháváme se fotit. Prostě celebrity J. Nohy nám spravuje Dan, užíváme si regenerace, jdeme se vyřádit do nedalekého aquaparku a spřádáme plány na závěrečnou etapu. V ní si to totiž s Adamem rozdáme s největší pravděpodobností o první místo. Tímto končí týmová strategie a oba se těšíme na pořádné porovnání sil.

Etapa #3
Má cenu psát, že je zase 30 stupňů už v sedm ráno?! Start i cíl v Istebné na hřišti. Jsem fakt vděčný za Danovy masáže, Adamův kouzelný nápoj a aquapark. Čekal jsem, že budu mít rozsekané nohy, ale jsou skoro jako nové!

Taktika: Pér to tam! Každý za sebe.

Závod: Na start bereme GoPro, první kilometr to je sranda, děláme blbosti, točíme, běžíme po cestě. Pak pípá full memory a začínáme do toho šlapat. Teda Adam začíná, já se držím za jeho pozadím. Nikdo jiný nekaceptuje jeho tempo, běžíme fakt o dost rychleji než včera, alespoň mi to tak přijde. S nádherými výhledy a parádnímy traily na písku, v divokém lese se skoro ztrácíme. Vbíháme na dlouhou lesní cestu, která už nevede v lese, ale v rozpálené savaně na úbočí Baranie hory. Adam drží tempo. Pokud jsem chtěl vyhrát, musel jsem se držet jeho tempa, vydržet každý kopec a zkusit v závěru nasadit. Adam se mi potom svěřil, že v seběhu se na mě necítil, v kopci by mi taky neuletěl a jeho jediná šance byla, že už budu po dvou dnech unavený. Zkouší to na prvním občerstvení, kde si nabírám vodu. Trvá mi celý prudký kopec, než ztáhnu tu půlminutovou ztrátu, v seběhu to valíme přes šutry pekelným tempem, na druhém bufetu to zkouším já, ale ne moc vážně, jen tak zrychluji, aby si Adam nestihl nabrat vodu. To bude trapas, jestli zase doběhneme spolu do cíle, říkáme si. Jenže ani jeden toho druhého prostě nemůžeme urvat v tempu. Tak to zkouším v posledním kopci, asi 4 km před cílem, nasazuji tempo, nekoukám za sebe a tři minuty běžím co to dá. Adam zmizel, ale vím, že on to nikdy nevzdává, takže to peru v seběhu co to dá. Doběh do cíle si užívám, vyhrávám asi minutu a půl před Adamem. Ale je to společné vítězství.

Bereme první a druhé místo v celkovém pořadí a těšíme se na příští ročník, který se bude konat první víkend v květnu. Chtělo by to více Čechů! Byl to parádní zážitek a chceme se vrátit a obhájit vítězství, i když Adama láká dlouhá trať (3*33km).

Velké díky patří Danovi, který nás celé tři dny podporoval, taky Pearl iZumi a Paul Lange za parádní vybavení. Díky nim jsem nemusel zbytečně tahat camelbak a využít super kapsiček v běžeckých kraťasech Ultra.



sobota 12. dubna 2014

Horská výzva Jeseníky

 
Na stupně vítězů jsem se v tomhle závodě dostal trochu neplánovaně. Vůbec jsem na něm nechtěl startovat, ale pak mi napsal Adam Ondruch, že když už tam jednou oni dva s Oldou i Andy, tak bych se jako týmový hráč mohl přidat taky. Okej, proč ne, v rámci tréninku to může být pěkný zážitek. Do své dvojce jsem naverboval Ondru Kuklu, registraci jsme odkoupili od jednoho zraněného páru a šli jsme na to! Od této chvíle už ty stupně vítězů v plánu tak trochu byly, protože jsme se rozhodli závodit na trase Half dlouhé 36 km, zespoda z Koutů nad Desnou přes Švýcárnu pozvolna na Praděd, Ovčárnu, Vysokou Holi, kolem nádrže Dlouhé Stráně a po sjezdovce zpátky dolů do Koutů s krásným převýšením 1800 metrů. 

výškový profil
Do Jeseníků jsme vyrazili s časovou rezervou dvou hodin do svítání přesně na čas, abychom stihli finiš vítězů dlouhého závodu, který startoval pět minut před půlnocí. Zanedlouho doběhli na skvělém devátém místě Olda s Adamem. Prolitý vodou jsem si každou chvíli odskakoval na záchod, snídaně už se perfektně strávila, na rozběh jsme si dali dva pomalé kilometry a zatímco někteří závodníci s sebou brali hůlky a batohy, já vyrazil jen v krátkém triku a vestičce vyzbrojen jedním gelem, 200 ml ionťáku, maličkou blikačkou na kolo, kterou jsem nahradil čelovku z povinné výbavy a obrovskou mapou, která se mi stejně rozmočila, roztrhala a naštěstí sloužila jen k zaznamenání kontrol. Cíl byl jasný, stupně vítězů, ale ve skrytu mojí duše jsem věřil v první místo, protože všichni favorité se vyřádili na dlouhé trati.

V devět hodin jsme spolu s pejskaři a jejich nažhavenými miláčky vyrazili vstříc jesenickým stezkám. S pomyšlením na první místo se však hned v prvním stoupání pomalu loučím, dva borci v modrém nasazují slušné tempo a Ondrovi začínají po čele stékat potůčky potu. Za chvíli nás předbíhá další pár, tyhle ale chceme udržet aspoň na dohled a až se Ondra zahřeje do optimální teploty, tak je střihnout v seběhu. Plácáme si, že nás nikdo nedostane zezadu a že půjdem svoje tempo a třeba přejedem i ty vepředu. Na hřebenu pod Švýcárnou začíná sníh a parádní rozhledy, držíme slušné tempo a užíváme si dlouhý výběh. Na Pradědu dostáváme podpis do mapy a v asfaltovém seběhu nasazujeme pořádné tempo, hned předbíháme ten rychlý modrý pár a držíme si druhý flek. Občerstvovačka na Ovčárně je rychlá, šup do sebe ionťák, Ondra půlku banánu, podpis do mapy a vzhůru do krátkého kopce. Po zasněženém hřebenu se běží parádně, narozdíl od Adama a Oldy, kteří tuhle trasu o pár hodin dříve prošlapávali, běžíme pěkně v měkkém. Na Ondru přichází menší krizovka, hází do sebe gelík a v parádním trailovém seběhu od Františkovy myslivny téměř lítáme, lidi kolem nás hecují, že ti první tudy proběhli jen o pár chvilek dříve. Pod Dlouhýma Stráněma je máme na dohled a na začátku kopce už běžíme všichni čtyři pospolu. Mě se běží výborně, půlku svého gelu dávám Ondrovi a v kopci mu pomáhám tlačením do zad. Má toho dost, křiví pusu, ale to ten jeden z vedoucí dvojice taky, bude to souboj mezi nimi. Věříme si na seběh, i když rozhodovat ve sprintu po červené sjezdovce přímo dolů bude asi o hubu. Na asfaltovém seběhu se hlídáme, jenže pak přichází krátké poslední stoupání k větrákům na Medvědí hoře, kluci zrychlují a Ondru chytá křeč do stehen. A další. V pár momentech jsou kluci fuč, Ondra dostává napít od jedné závodnice z dlouhé trasy a valíme dolů po sjezdovce, černou dolů, kloužeme po sněhu, vidíme cíl. Za první dvojicí zaostáváme o minutu a dvacet sekund, ale jsme spokojeni. Cílový čas 3:27:26.

Užíval jsem si každý moment závodu, vzájemné povzbuzování, občasé vtípky, krásnou přírodu a hlavně napínavý souboj téměř do konce, takové by měly být všechny závody! Po doběhnutí stačilo udělat rozhovor do České televize a zapózovat fotografovi. Stát na stupních vítězů bylo za odměnu, na stejný stupínek se dostal v hlavním závodě Kaso se Standou Najvertem i Andy s Luckou. Jen Ondrův žaludek moc nerozchodil koncentrovanou porci rychlých cukrů a dlouhodobě si zarezervoval místo na levém záchodě, tak tak to celý zelený zvládl na vyhlašování...

Výsledky zde!

neděle 30. března 2014

Paříž!

Tenhle víkendový výlet do francouzské metropole byl vlastně jedním z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodl přihlásit na tenhle dvoutýdenní program v Belgii. Komu se naskytne příležitost si zajet na víkend do Paříže úplně zadarmo?! Objednané počasí vyšlo parádně, sluníčko, rozkvetlé tulipány pod Eiffelovkou a s nimi i zatraceně agresivní francouzské jarní pyly:(

V pátek odpoledne jsem bohužel zmeškal start a finiš další jarní klasiky hned ve vedlejší vesnici, kde se Cancellara, Štybar i Tom Boonen museli sklonit před Peterem Saganem. Naše pařížské dobrodružství začalo, když vynechal co dvacet minut jezdící autobus z kampusu na vlakové nádraží. Vlak do Lille jsme naštěstí stihli a tři hodinky se procházeli centrem města, užívali si první nádechy Francie a vyzkoušeli pravé wafle s karamelem. Autobusem jsme byli v Paříži za necelé tři hodiny a hledání hostelu v deset večer v jednom ze severních předměstí v ulicích plných černochů bylo to pravé vhození do života velkoměsta. Svatý Christof na kanále nás překvapil: příjemný a přátelský hostel pro mladé, úžasně živý bar v přízemí, rugby a fotbal na širokých televizích a všude příjemní lidi. Skoti se svůj večer rozhodli zakončit právě tam, my vyrazili v jedenáct večer do Montmartru

Vystoupili jsme z metra a hned se před námi objevil obrovský kostel na kopci - Sacré Coeur a několik stovek schodů vedoucích k jeho branám. Tady by byl parádní sprint závod v běhu do schodů! Říká se, že z tohoto kopečku je nejlepší výhled na celou Paříž. A opravdu byl, včetně osvícené Eiffelovy věže. V kostele se bez přestání modlí a před kostelem to bez přestání žije! Kde jinde trávit romantické chvíle s lahví vína, než s pohledem na noční Paříž! Bandička s kytarou zpívala Beatles, všude na zemi se válely láhve vína a nad námi zářila bílá majestátní Sacré Coeur. V uzoučkých uličkách Montmartru, kde se kdysi proháněla Amélie, to žilo, na každém rohu suvenýry, restaurace s venkovním posezením a slavný kabaret Moulin Rouge, vedle kterého červeně zářil jeden sex shop vedle druhého...takhle jsem si představoval Paříž!

Po rozednění jsem se vydal objevovat Paříž sám - ranní výklus nesměl chybět ani na výletě, hned jsem narazil na parádní venkovní posilovnu a zacvičil si s místními černochy. Sobotní turistické ráno jsme začali ve skupince s místním Matějem, který nám nabídl prohlídku, ale hned v Louvru jsme se s Verčou a Barčou odpojili. Brzké ráno u skleněné pyramidy v Louvru, probouzející se Paříž po páteční noci. Hned jsem si zamiloval Paříž brzo ráno, vše bylo tiché, klidné a dýchalo historií. Jít dovnitř by znamenalo vynechat všechny ostatní památky, ale jednou si ho projdu! Tak jsme si aspoň udělali sérii fotek s pyramidami a u jednoho černého černocha koupili miniaturní Eiffelovky bez tušení, že takových kluků potkáme ještě tisíc a tisíckrát odmítneme dalších pět kousků za euro. Jsou fakt všude a zatímco v sobotu mi přišli otravní, v neděli už mi jich bylo líto. Z Louvru jsme zamířili přes most obvěšený zámky ke katedrále Notre Dame. Vnitřek nabídl chvilku klidu a ticha od venkovního shonu turistů, cítil jsem se jako dvanáctém století. Z historie do budoucnosti, aneb větší kontrast jsme nemohli vidět cestou k Pompidouovu centru s barevným potrubím na povrchu.

Přes malý vítězný oblouk jsme zamířili k tomu velkému, od samotného Napoleona. V zahradách pod obeliskem všechno kvetlo, plno lidí na lavičkách a začátek Champs-Elysées! Tady se finišuje Tour de France přece! Mimo to stovky obchodů s nejluxusnějším a nejdražším zbožím v Evropě, mraky lidí a v dáli na kopci Arc de Triomphe. Holky si občas odskočily do obchůdků a já si místo toho představoval cyklisty. Překvapilo mě, že Champs-Elysée vlastně vede do kopce, v televizi vypadaly závěrečné okruhy TdF pohodově po rovině.  Levá vrchní část Vítězného oblouku se sice před letní sezónou opravovala, ale nám stačilo ukázat občanku (věk a občanství EU) a zadarmo jsme si vyšlapali schody na vrchol. Parádní výhled, napravo Eiffelovka, pod námi se přímo hvězdicovitě rozbíhaly ulice vedoucí do celé Paříže. Za Napoleona stál oblouk jen mezi zahradami, teď se stal symbolem velkoměsta. Před setměním jsem si dal šlofíka v hotelu a za svitu hvězd jsme znovu vyrazili do centra, přímo pod zářící Eifelovu věž. V supermarketu jsme koupili láhev vína a v parku ji s pomocí pohodových mladých Francouzů a jejich vývrtky otevřeli, samozřejmě nám ji hned zkritizovali a po tom, co jsem se před nimi napil z láhve nám radši dali i své plastové kelímky. Vlastně i pár navíc, se slovy "for your friends". Přesně v osm hodin začala 324 metrů vysoká věž blikat a my začali maraton tisíce fotek. Mezi čtyřmi pilíři se kroutily nekonečné řady turistů čekajících na svou příležitost dostat se nahoru, my jsme si tenhle zážitek nechali na nedělní ráno. 

Už půl hodiny před otvírací dobou se mezi čtyřmi obrovskými pilíři kroutí tak dvě stě metrů dlouhý lidský had. Chvíli tam čekáme, ale pak mi to nedá a jdu zkontrolovat další vstup u jiného pilíře. Na tabuli svítí nápis "Stairs only" a před bezpečnostní bránou stojí maximálně dvacet lidí včetně sportovně oblečených holek, které asi čekají na ranní trénink na towerrunning. Nečekáme ani pět minut, procházíme bezpečnostní kontrolou, kupujeme lístky, s Verčou pelášíme po schodech nahoru a užíváme si Eiffelovku a krásné výhledy. Koupit si lístek až na úplný vrchol stálo za to i přesto, že moc nefoukalo a my měli pod nohama pevnou zem - žádný adrenalin, ale pohled dolů krásný. Škoda, že se nedá po schodech až na úplný vrchol. Konec chození po městě, řekl jsem si po Eiffelovce, čas se trochu proběhnout a prozkoumat další zákoutí Paříže. Z našeho hotelu jsem vyběhl směrem k centru a podél vodního kanálu, který za chvíli zmizel pod zem jsem doběhl až k náměstí Bastily. Cestou zpátky jsem objevil jedno nádherné zapomenuté místo Paříže - Parc des Buttes Chaumont. Takový Central Park na kopci, na jedné straně skalky s mostem přes údolí, jezero a obrovská jeskyně s vodopádem. To všechno uprostřed města. Jednomu Francouzovi, který mi byl tak po pás jsem do ruky strčil mobil a doufal, že mě vyfotí a neuteče.
Od pátku večera do neděle odpoledne jsme stihli vidět krásnou Paříž, projít většinu památek, poznat triky místních žebráků a užít si trumpetový kocert v metru. Další týden bych mohl chodit po muzeích a kouknout na Monu Lisu...ale to příště.

čtvrtek 27. března 2014

Jarní cyklistická klasika a památník bitvy u Yper

Ten pohled mi téměř vyráží dech. Týmový autobus a kamion cyklistické stáje Tinkoff Saxo, za kterou jezdí Alberto Contador a Roman Kreuziger stojí před nádražím, mechanici seřizují nablýskané S-WORKSy. Hned v další uličce stojí autobus stáje Kaťuša a do večera ještě potkávám zelený vláček jezdců v barvách Cannondale a nádherný černo modrý autobus stáje Sky. Tady musí být nějaký závod! Ve středu se jede 69. ročník jarní klasiky Dwars Door Vlaanderen a k nejbližšímu místu na trati to mám z domu jen půl hodiny svižného běhu. Před obědem se nenápadně vytrácím z univerzity, doma obouvám běžecké boty a vyrážím do sousední vesnice na krásnou pravoúhlou zatáčku. Je to jen 30. km po startu a na rovině, nedá se čekat žádné drama, na okraji silnice si lidi z Omega Pharma QuickStep popíjí šampaňské, kluci z Garminu si chystají náhradní zaplétaná kola, policisté s píšťalkama zastavují dopravu a několik desítek místních fanoušků spolu se mnou nedočkavě přešlapuje a vyčkává peloton. Je to tady, nejdříve projíždějí týmové autobusy, potom šéfové závodů a konečně dlouhý had cyklistů. S ostrou zatáčkou se vůbec nepářou, jeden za druhým letí metr nebo dva kolem mě, všechny známé stáje, místní tleskají a povzbuzují. Paráda: krátký, ale obrovský zážitek! Celý závod vyhrál Niki Terpstra a v první pětce skončila známá jména z Tour de France jako Tyler Farrar nebo legendární Francouz Sylvain Chavanel.


Při čtvrtečním odpoledni jsme vyjeli na výlet do nedalekého města Ypry. Upovídaný průvodce, jehož dědeček bojoval na těchto místech nám povídal vyčerpávající příběhy, historky a zajímavosti. Slunce téměř zapadalo, na obzoru mlžný opar a nad námi kroužili krákající havrani. Pole a lesíky přede mnou musely přesně před sto lety vypadat úplně jinak. Měsíční krajina, močály, zákopy a všudy přítomné bahno, vlhkost, krysy, létající kulky a plyn, který zabíjel. Právě podle tohoto města se mu začalo říkat. Ke stoletému výročí první světové války přiletěl do Belgie Barack Obama a stát na stejném poli, jako stáli tisíce vojáků čekajících bojujících za vlast na člověka zapůsobí jinak, než když o milionových obětech čte jen v knížkách. Jeden vedle druhého, nekonečné řady bílých náhrobních kamenů připomínaly každého vojáka, který padl. V samotném centru městečka Ypry se den co den bez vynechání troubí a vzdává hold obětem války a každý den přichází několik stovek lidí. Zajímavostí je, že poté, co byly Ypry zničeny válkou, architekti nechali vystavět naprosto stejné historické centrum města a čerpali pouze z fotografií a obrázků. Největší katedrála se stavěla sedmdesát let. Už dlouho jsem neviděl tak krásní "historické" město. 
Mezi zajímavými akcemi stíháme jezdit na půjčených kolech, brouzdat na nich noční Kortrijk, občas vyzkoušet místní třetinkové pivo nebo si užívat barbeque v luxusní restauraci přímo na univerzitě. Vychází mi čas i na běhání (po: 16, út: 20, st: 14, čt: 6km) a pilné studování, poslouchání vcelku zajímavých přednášek a objevování jiných pohledů na řešení problémů a jiných perspektiv.

O víkendu na mě čeká Paříž!