sobota 12. dubna 2014

Horská výzva Jeseníky

 
Na stupně vítězů jsem se v tomhle závodě dostal trochu neplánovaně. Vůbec jsem na něm nechtěl startovat, ale pak mi napsal Adam Ondruch, že když už tam jednou oni dva s Oldou i Andy, tak bych se jako týmový hráč mohl přidat taky. Okej, proč ne, v rámci tréninku to může být pěkný zážitek. Do své dvojce jsem naverboval Ondru Kuklu, registraci jsme odkoupili od jednoho zraněného páru a šli jsme na to! Od této chvíle už ty stupně vítězů v plánu tak trochu byly, protože jsme se rozhodli závodit na trase Half dlouhé 36 km, zespoda z Koutů nad Desnou přes Švýcárnu pozvolna na Praděd, Ovčárnu, Vysokou Holi, kolem nádrže Dlouhé Stráně a po sjezdovce zpátky dolů do Koutů s krásným převýšením 1800 metrů. 

výškový profil
Do Jeseníků jsme vyrazili s časovou rezervou dvou hodin do svítání přesně na čas, abychom stihli finiš vítězů dlouhého závodu, který startoval pět minut před půlnocí. Zanedlouho doběhli na skvělém devátém místě Olda s Adamem. Prolitý vodou jsem si každou chvíli odskakoval na záchod, snídaně už se perfektně strávila, na rozběh jsme si dali dva pomalé kilometry a zatímco někteří závodníci s sebou brali hůlky a batohy, já vyrazil jen v krátkém triku a vestičce vyzbrojen jedním gelem, 200 ml ionťáku, maličkou blikačkou na kolo, kterou jsem nahradil čelovku z povinné výbavy a obrovskou mapou, která se mi stejně rozmočila, roztrhala a naštěstí sloužila jen k zaznamenání kontrol. Cíl byl jasný, stupně vítězů, ale ve skrytu mojí duše jsem věřil v první místo, protože všichni favorité se vyřádili na dlouhé trati.

V devět hodin jsme spolu s pejskaři a jejich nažhavenými miláčky vyrazili vstříc jesenickým stezkám. S pomyšlením na první místo se však hned v prvním stoupání pomalu loučím, dva borci v modrém nasazují slušné tempo a Ondrovi začínají po čele stékat potůčky potu. Za chvíli nás předbíhá další pár, tyhle ale chceme udržet aspoň na dohled a až se Ondra zahřeje do optimální teploty, tak je střihnout v seběhu. Plácáme si, že nás nikdo nedostane zezadu a že půjdem svoje tempo a třeba přejedem i ty vepředu. Na hřebenu pod Švýcárnou začíná sníh a parádní rozhledy, držíme slušné tempo a užíváme si dlouhý výběh. Na Pradědu dostáváme podpis do mapy a v asfaltovém seběhu nasazujeme pořádné tempo, hned předbíháme ten rychlý modrý pár a držíme si druhý flek. Občerstvovačka na Ovčárně je rychlá, šup do sebe ionťák, Ondra půlku banánu, podpis do mapy a vzhůru do krátkého kopce. Po zasněženém hřebenu se běží parádně, narozdíl od Adama a Oldy, kteří tuhle trasu o pár hodin dříve prošlapávali, běžíme pěkně v měkkém. Na Ondru přichází menší krizovka, hází do sebe gelík a v parádním trailovém seběhu od Františkovy myslivny téměř lítáme, lidi kolem nás hecují, že ti první tudy proběhli jen o pár chvilek dříve. Pod Dlouhýma Stráněma je máme na dohled a na začátku kopce už běžíme všichni čtyři pospolu. Mě se běží výborně, půlku svého gelu dávám Ondrovi a v kopci mu pomáhám tlačením do zad. Má toho dost, křiví pusu, ale to ten jeden z vedoucí dvojice taky, bude to souboj mezi nimi. Věříme si na seběh, i když rozhodovat ve sprintu po červené sjezdovce přímo dolů bude asi o hubu. Na asfaltovém seběhu se hlídáme, jenže pak přichází krátké poslední stoupání k větrákům na Medvědí hoře, kluci zrychlují a Ondru chytá křeč do stehen. A další. V pár momentech jsou kluci fuč, Ondra dostává napít od jedné závodnice z dlouhé trasy a valíme dolů po sjezdovce, černou dolů, kloužeme po sněhu, vidíme cíl. Za první dvojicí zaostáváme o minutu a dvacet sekund, ale jsme spokojeni. Cílový čas 3:27:26.

Užíval jsem si každý moment závodu, vzájemné povzbuzování, občasé vtípky, krásnou přírodu a hlavně napínavý souboj téměř do konce, takové by měly být všechny závody! Po doběhnutí stačilo udělat rozhovor do České televize a zapózovat fotografovi. Stát na stupních vítězů bylo za odměnu, na stejný stupínek se dostal v hlavním závodě Kaso se Standou Najvertem i Andy s Luckou. Jen Ondrův žaludek moc nerozchodil koncentrovanou porci rychlých cukrů a dlouhodobě si zarezervoval místo na levém záchodě, tak tak to celý zelený zvládl na vyhlašování...

Výsledky zde!

neděle 30. března 2014

Paříž!

Tenhle víkendový výlet do francouzské metropole byl vlastně jedním z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodl přihlásit na tenhle dvoutýdenní program v Belgii. Komu se naskytne příležitost si zajet na víkend do Paříže úplně zadarmo?! Objednané počasí vyšlo parádně, sluníčko, rozkvetlé tulipány pod Eiffelovkou a s nimi i zatraceně agresivní francouzské jarní pyly:(

V pátek odpoledne jsem bohužel zmeškal start a finiš další jarní klasiky hned ve vedlejší vesnici, kde se Cancellara, Štybar i Tom Boonen museli sklonit před Peterem Saganem. Naše pařížské dobrodružství začalo, když vynechal co dvacet minut jezdící autobus z kampusu na vlakové nádraží. Vlak do Lille jsme naštěstí stihli a tři hodinky se procházeli centrem města, užívali si první nádechy Francie a vyzkoušeli pravé wafle s karamelem. Autobusem jsme byli v Paříži za necelé tři hodiny a hledání hostelu v deset večer v jednom ze severních předměstí v ulicích plných černochů bylo to pravé vhození do života velkoměsta. Svatý Christof na kanále nás překvapil: příjemný a přátelský hostel pro mladé, úžasně živý bar v přízemí, rugby a fotbal na širokých televizích a všude příjemní lidi. Skoti se svůj večer rozhodli zakončit právě tam, my vyrazili v jedenáct večer do Montmartru

Vystoupili jsme z metra a hned se před námi objevil obrovský kostel na kopci - Sacré Coeur a několik stovek schodů vedoucích k jeho branám. Tady by byl parádní sprint závod v běhu do schodů! Říká se, že z tohoto kopečku je nejlepší výhled na celou Paříž. A opravdu byl, včetně osvícené Eiffelovy věže. V kostele se bez přestání modlí a před kostelem to bez přestání žije! Kde jinde trávit romantické chvíle s lahví vína, než s pohledem na noční Paříž! Bandička s kytarou zpívala Beatles, všude na zemi se válely láhve vína a nad námi zářila bílá majestátní Sacré Coeur. V uzoučkých uličkách Montmartru, kde se kdysi proháněla Amélie, to žilo, na každém rohu suvenýry, restaurace s venkovním posezením a slavný kabaret Moulin Rouge, vedle kterého červeně zářil jeden sex shop vedle druhého...takhle jsem si představoval Paříž!

Po rozednění jsem se vydal objevovat Paříž sám - ranní výklus nesměl chybět ani na výletě, hned jsem narazil na parádní venkovní posilovnu a zacvičil si s místními černochy. Sobotní turistické ráno jsme začali ve skupince s místním Matějem, který nám nabídl prohlídku, ale hned v Louvru jsme se s Verčou a Barčou odpojili. Brzké ráno u skleněné pyramidy v Louvru, probouzející se Paříž po páteční noci. Hned jsem si zamiloval Paříž brzo ráno, vše bylo tiché, klidné a dýchalo historií. Jít dovnitř by znamenalo vynechat všechny ostatní památky, ale jednou si ho projdu! Tak jsme si aspoň udělali sérii fotek s pyramidami a u jednoho černého černocha koupili miniaturní Eiffelovky bez tušení, že takových kluků potkáme ještě tisíc a tisíckrát odmítneme dalších pět kousků za euro. Jsou fakt všude a zatímco v sobotu mi přišli otravní, v neděli už mi jich bylo líto. Z Louvru jsme zamířili přes most obvěšený zámky ke katedrále Notre Dame. Vnitřek nabídl chvilku klidu a ticha od venkovního shonu turistů, cítil jsem se jako dvanáctém století. Z historie do budoucnosti, aneb větší kontrast jsme nemohli vidět cestou k Pompidouovu centru s barevným potrubím na povrchu.

Přes malý vítězný oblouk jsme zamířili k tomu velkému, od samotného Napoleona. V zahradách pod obeliskem všechno kvetlo, plno lidí na lavičkách a začátek Champs-Elysées! Tady se finišuje Tour de France přece! Mimo to stovky obchodů s nejluxusnějším a nejdražším zbožím v Evropě, mraky lidí a v dáli na kopci Arc de Triomphe. Holky si občas odskočily do obchůdků a já si místo toho představoval cyklisty. Překvapilo mě, že Champs-Elysée vlastně vede do kopce, v televizi vypadaly závěrečné okruhy TdF pohodově po rovině.  Levá vrchní část Vítězného oblouku se sice před letní sezónou opravovala, ale nám stačilo ukázat občanku (věk a občanství EU) a zadarmo jsme si vyšlapali schody na vrchol. Parádní výhled, napravo Eiffelovka, pod námi se přímo hvězdicovitě rozbíhaly ulice vedoucí do celé Paříže. Za Napoleona stál oblouk jen mezi zahradami, teď se stal symbolem velkoměsta. Před setměním jsem si dal šlofíka v hotelu a za svitu hvězd jsme znovu vyrazili do centra, přímo pod zářící Eifelovu věž. V supermarketu jsme koupili láhev vína a v parku ji s pomocí pohodových mladých Francouzů a jejich vývrtky otevřeli, samozřejmě nám ji hned zkritizovali a po tom, co jsem se před nimi napil z láhve nám radši dali i své plastové kelímky. Vlastně i pár navíc, se slovy "for your friends". Přesně v osm hodin začala 324 metrů vysoká věž blikat a my začali maraton tisíce fotek. Mezi čtyřmi pilíři se kroutily nekonečné řady turistů čekajících na svou příležitost dostat se nahoru, my jsme si tenhle zážitek nechali na nedělní ráno. 

Už půl hodiny před otvírací dobou se mezi čtyřmi obrovskými pilíři kroutí tak dvě stě metrů dlouhý lidský had. Chvíli tam čekáme, ale pak mi to nedá a jdu zkontrolovat další vstup u jiného pilíře. Na tabuli svítí nápis "Stairs only" a před bezpečnostní bránou stojí maximálně dvacet lidí včetně sportovně oblečených holek, které asi čekají na ranní trénink na towerrunning. Nečekáme ani pět minut, procházíme bezpečnostní kontrolou, kupujeme lístky, s Verčou pelášíme po schodech nahoru a užíváme si Eiffelovku a krásné výhledy. Koupit si lístek až na úplný vrchol stálo za to i přesto, že moc nefoukalo a my měli pod nohama pevnou zem - žádný adrenalin, ale pohled dolů krásný. Škoda, že se nedá po schodech až na úplný vrchol. Konec chození po městě, řekl jsem si po Eiffelovce, čas se trochu proběhnout a prozkoumat další zákoutí Paříže. Z našeho hotelu jsem vyběhl směrem k centru a podél vodního kanálu, který za chvíli zmizel pod zem jsem doběhl až k náměstí Bastily. Cestou zpátky jsem objevil jedno nádherné zapomenuté místo Paříže - Parc des Buttes Chaumont. Takový Central Park na kopci, na jedné straně skalky s mostem přes údolí, jezero a obrovská jeskyně s vodopádem. To všechno uprostřed města. Jednomu Francouzovi, který mi byl tak po pás jsem do ruky strčil mobil a doufal, že mě vyfotí a neuteče.
Od pátku večera do neděle odpoledne jsme stihli vidět krásnou Paříž, projít většinu památek, poznat triky místních žebráků a užít si trumpetový kocert v metru. Další týden bych mohl chodit po muzeích a kouknout na Monu Lisu...ale to příště.

čtvrtek 27. března 2014

Jarní cyklistická klasika a památník bitvy u Yper

Ten pohled mi téměř vyráží dech. Týmový autobus a kamion cyklistické stáje Tinkoff Saxo, za kterou jezdí Alberto Contador a Roman Kreuziger stojí před nádražím, mechanici seřizují nablýskané S-WORKSy. Hned v další uličce stojí autobus stáje Kaťuša a do večera ještě potkávám zelený vláček jezdců v barvách Cannondale a nádherný černo modrý autobus stáje Sky. Tady musí být nějaký závod! Ve středu se jede 69. ročník jarní klasiky Dwars Door Vlaanderen a k nejbližšímu místu na trati to mám z domu jen půl hodiny svižného běhu. Před obědem se nenápadně vytrácím z univerzity, doma obouvám běžecké boty a vyrážím do sousední vesnice na krásnou pravoúhlou zatáčku. Je to jen 30. km po startu a na rovině, nedá se čekat žádné drama, na okraji silnice si lidi z Omega Pharma QuickStep popíjí šampaňské, kluci z Garminu si chystají náhradní zaplétaná kola, policisté s píšťalkama zastavují dopravu a několik desítek místních fanoušků spolu se mnou nedočkavě přešlapuje a vyčkává peloton. Je to tady, nejdříve projíždějí týmové autobusy, potom šéfové závodů a konečně dlouhý had cyklistů. S ostrou zatáčkou se vůbec nepářou, jeden za druhým letí metr nebo dva kolem mě, všechny známé stáje, místní tleskají a povzbuzují. Paráda: krátký, ale obrovský zážitek! Celý závod vyhrál Niki Terpstra a v první pětce skončila známá jména z Tour de France jako Tyler Farrar nebo legendární Francouz Sylvain Chavanel.


Při čtvrtečním odpoledni jsme vyjeli na výlet do nedalekého města Ypry. Upovídaný průvodce, jehož dědeček bojoval na těchto místech nám povídal vyčerpávající příběhy, historky a zajímavosti. Slunce téměř zapadalo, na obzoru mlžný opar a nad námi kroužili krákající havrani. Pole a lesíky přede mnou musely přesně před sto lety vypadat úplně jinak. Měsíční krajina, močály, zákopy a všudy přítomné bahno, vlhkost, krysy, létající kulky a plyn, který zabíjel. Právě podle tohoto města se mu začalo říkat. Ke stoletému výročí první světové války přiletěl do Belgie Barack Obama a stát na stejném poli, jako stáli tisíce vojáků čekajících bojujících za vlast na člověka zapůsobí jinak, než když o milionových obětech čte jen v knížkách. Jeden vedle druhého, nekonečné řady bílých náhrobních kamenů připomínaly každého vojáka, který padl. V samotném centru městečka Ypry se den co den bez vynechání troubí a vzdává hold obětem války a každý den přichází několik stovek lidí. Zajímavostí je, že poté, co byly Ypry zničeny válkou, architekti nechali vystavět naprosto stejné historické centrum města a čerpali pouze z fotografií a obrázků. Největší katedrála se stavěla sedmdesát let. Už dlouho jsem neviděl tak krásní "historické" město. 
Mezi zajímavými akcemi stíháme jezdit na půjčených kolech, brouzdat na nich noční Kortrijk, občas vyzkoušet místní třetinkové pivo nebo si užívat barbeque v luxusní restauraci přímo na univerzitě. Vychází mi čas i na běhání (po: 16, út: 20, st: 14, čt: 6km) a pilné studování, poslouchání vcelku zajímavých přednášek a objevování jiných pohledů na řešení problémů a jiných perspektiv.

O víkendu na mě čeká Paříž!

pondělí 24. března 2014

Belgie - dlouhá cesta a první dojmy

Moje cestování na západ Belgie začíná v 1. hodinu ráno, "snídám" a vyjíždím noční linkou naproti  opilcům. Na nádraží potkávám pár zbloudilých baníkovců, se kterými se několikrát blíže seznamují chlapci z čédé ochranky. V Bratislavě jsem za svítání, nádraží je odporné, všude cítím moč, opilé vagabundy a potácející se holky s dírami v silonkách. Letiště je naštěstí pravý opak, čisté, nové, malé a v probouzejícím se ránu mi připadá i docela roztomilé. Jak by ne, když z něj denně odletí jen deset letadel. Úspěšně potkávám holky, Verču, Zuzku, Elišku, Barču a do modrobílého RyanAiru nastupujeme přednostně jako první, ale celou hodinu a půl dřu kolenama o sedačku přede mnou. Basketbalisté by to neměli riskovat. Na krk mi praží slunce, všechny mraky s deštěm a sněhem jsou pod námi, my si užíváme chvíli modré oblohy.

Z letiště Charleroy nás čeká ještě dvouhodinová cesta vlakem, všude jsou černoši, všichni mluví francouzsky, jen jeden upovídaný Slovák nám dělá společnost. Na jednom z bruselských nádraží máme hodinku mezi přestupem a testujeme místní hrubou pizzu (skoro jako tenkrát v Chicagu). V Kortrijku už všichni mluví jinak, chrochtají podobně jako Holanďané. Prvotní nadšení z úspěšné čtrnáctihodinové cesty (door to door) vyprchává při pohledu na naše studentské ubytování. Weranda na kraji města je letní camp, ke sprchám je to padesáti metrová procházka venkem a belgickou tradicí je používat místo povlečení na deku jen dvě prostěradla. Na jednom se spí, druhým se člověk přikryje a na to položí (starou vojenskou) deku. Paráda, až na to, že prší a je březen. Nemáme ani večeři a všechno kromě maskovaného McDonaldu je zavřené. V (Mc)Qéčku zajídáme ukrutný hlad a seznamujeme se s cizinci, třeba s Teemu z Finska nebo Scottem ze Skotska, ten se dobře pamatuje. V noci hučí ventilace, vržou postele, trošku si připadám jako v jiné zemi začínající na B, položené trochu na východ, u hranic s Rumunskem. 

 Weranda aneb letní camp na jednu noc...
...a univerzitní kampus Vives
Náladu zlepšuje snídaně na univerzitním kampusu (po 8 kilometrech ranního běhu, sprše, hygieně a téměř hodinovém cestování autobusem přes město). Čerstvé krosany, ovoce, šunka, prostě paráda. Program se teprv rozjíždí, posloucháme welcome speech, procházíme univerzitní kampus, ale nejlepší je coffee pauza v místním muzeu. Dostáváme třetinku osmi procentního piva. Už se mi tady začíná líbit, mám v sobě belgické pivo a stěhujeme se za lepším. Bydlíme teď v erasmáckém bytě s výhledem na kanál (pro lodičky) a cyklostezkou. Máme chvilku času, jdu radši znovu běhat a poznávat krásy okolí. Všechno kvete, všude jsou cyklisti. Cyklisti bez helmy, na citybiku, krouží po kruháči, kouří cigaretu, píšou smsku, pohodička, na každé silnici je na každé straně vyhrazený cyklo pruh. Kolem mě se prohání staré kraksny, ale i nádherné silničky, aby taky ne, týden po mém odjezdu se tady za rohem v Roubaix finišuje jedna z nejslavnějších jarních klasik - ta po zámkové dlažbě. Město Kortrijk je nádherné, historické centrum, obrovské cihlové kostely, středověké památky i moderní architektura. Jenže ve 20:36 jede poslední autobus, všechny obchody kromě tří nóbl restaurací jsou za staženou mříží a jediní živáčci, které potkáváme jsou dva kulhající běžci v reflexních vestách a tři skupinky černochů, za kterými se táhne marihuanový parfém...

 Kortrijk /vysloveno Kortrejk/ a jeho krásy
 Menza!
 Všechno kvete a všude jsou cyklostezky a cyklisti. Tam vlevo kolem řeky za chvíli poběžím...
V harmonogramu jsou naplánovány dvě pauzičky na kávu denně, tak by mohly vypadat jako tato!