Olli Mackinen

Nové zimní příspěvky !!!

2012-02-06T14:00:00.000-08:00

Za nedlouho se zde objeví článek o Karlovské 50., sněžnicovém a freeridovém výletě v Javorníkách a posledních běžkařských závodech!

Soustředění před Akademickým mistrovstvím ČR

...

Snow paradise na Lysé hoře!

...

První zkouškové období - úspěšné, ale bez Áčka
...

...

Jizerská 50 - sníh byl jako mýdlo a celý závod bez vosku

...

Hodnocení cyklistické sezóny - rok silničky a závodů

Klidné Vánoce

Soustředění před Akademickým mistrovstvím ČR

2012-01-23T11:05:00.000-08:00

Corvas Pro Racing Team (VKS Univerzita Brno) - já, Láďa Hlobil, Jan Leoš Novák, Marek Pospíšek a kůň

Už ve čtvrtek ráno jsme týmovou dodávkou připomínající vozidlo italského národního týmu v osmdesátých letech vyrazili z Brna do Nového Města na Moravě, dějiště přicházejícího akademického mistrovství ČR v běhu na lyžích. V plném počtu čtyř závodníků a zatím bez kouče, který měl dorazit další den, jsme se ubytovali v nádherném rodinném penzionu Harvánek ve Vlachovicích, první vesnicí za Novým Městem uprostřed Vysočiny. Tak jako na Českém poháru ve Vysokém nad Jizerou před týdnem, i teď nás v první den přivítal déšť, přesto jsme vyjeli na krátký trénink na závodní tratě u Hotelu Ski. Po hodině a půl broušení kopců jsme byli promočení na kost, večer však dokázal spravit mini kulečník a pár našich energeticko-regeneračních nápojů chlazených na balkónku.

Přes noc se déšť změnil v mokrý sníh (mýdlo), ke stadionku to bylo tři kilometry z kopce, stopy však nebyly vůbec vyjeté a my si razili cestu bílým polem. Teplota téměř znemožňovala úspěšné namazání a proto jsme zvolili mikrokontakt, tedy jen smirkem vybroušenou skluznici lyže. Na stadionku jsme místo smekání namrzali a na lyžích se tvořily nabalené kupy sněhu. Odpoledne jsme vyrazili na bruslení a jako naschvál byly stopy na klasiku upraveny až po obědě. Večer přijel kouč Korvas a začal přísný režim - bylo třeba umýt nádobí, vynést koš a tak jsme o všechny domácí práce začali hrát kulečník. Dařit se mi začalo až po dvou hrách, kdy jsem potopil černou kouli.
Přes noc nasněžilo dalších 15 centimetrů, Láďa se odpojil kvůli biatlonovým závodům, já, Marek, Leoš a kouč jsme odjeli do Svratky na závod Mistrovství kraje Vysočina na 10 km volně. Ráno se vyčasilo a o profilově lehčí trať než v Novém Městě byla výborně upravena. Startovalo se intervalově, ale ve dvojicích. Po většinu závodu jsem se držel hned za závodníkem, který startoval se mnou a v posledním kole jsem ho předjel a ujel o šest sekund. V kategorii mužů a juniorů vyhrál náš Marek, čtvrtý byl Leoš a já pátý. Odpoledne jsme sami s Leošem vyjeli konečně do najetých stop na loukách a udělali si svižný výlet Vysočinou, předjížděli turisty a zvládli i téměř ski krosovou pasáž v lese. Na konci výletu se nám začalo stmívat a hustě sněžit, Leoš si zapomněl brýle, nic neviděl a oba jsme byli rádi, že jsme si zapomněli i peníze a nemohli se tak po cestě stavit na jeden energetický nápoj. Večer se nám navíc Láďa pochlubil bronzovou medailí z Akademického mistrovství v biatlonu.

Do neděle napadlo dalších 15 centimetrů, ráno jsme si zajeli solidní trénink a odpoledne dali odpočinek, kulečník, biatlon v televizi a Shutter Island na notebooku. K večeru mi začaly tvrdnout nohy a šel jsem se proběhnout ke Třem Studním a po cestě stačil zjistit, do kolika je otevřená místní hospůdka zvaná Vlachůvka. S Leošem jsme tam hned zamířili a seznámili se s místními, paní nám hned nabízela ubytování a nalívala nám bez ptaní. Nechyběly silácké vesnické příběhy o opilém Slovákovi se čtyřkou v žíle nebo norských servismanech, kteří testovali sníh a vosky na mistrovství světa v biatlonu a pak se řádně seřezali právě tady v hospůdce. Vypadli jsme dřív, než bylo pozdě, ale stejně asi hodinu po zavíračce a ještě jsme museli slíbit, že přijdeme zase.

V pondělí nám oficiálně začalo Akademické mistrovství, dopoledne jsme uklidili (samozřejmě s pomocí kulečníku) a přestěhovali se o tři kilometry dále do areálu na Třech Studních, kde jsem shodou pár okolností strávil školní výlet na waldorfu v prvním ročníku. Za soustředění jsme najeli zhruba 110 km.

Výsledky závodu ve Svratce: http://www.behnalyzich.cz/index.php?option=com_remository&Itemid=28&func=fileinfo&id=212

První zkouškové období - úpěšné, ale bez Áčka

2012-01-19T07:39:00.000-08:00

V prosinci jsem po dlouhém uvážení ukončil jeden ze svých oborů - Mediální studia a žurnalistiku. Kdybych nesportoval a neměl jiné zájmy, kvantita studia a zkoušek by byla únosná, přece jenom jsou lidi, kteří studují s dalšími obory i práva. Uvědomil jsem si, že radši se budu věnovat pořádně politologii a bezpečnostním a strategickým studiím, než všemu polovičatě. Neberu to tak, že jsem studium vzdal, ale už k zápisu jsem šel s rozhodnutím, že se zapíšu na obojí a uvidím, co mě bude bavit více. Nakonec jsem za to rozhodnutí rád, protože jsem se v té době přikláněl více právě k žurnalistice. Nejspíš jsem však měl trošku jiná očekávání. Ne, že by vlastnická struktura novin nebo rozebírání reklam na pivo nebyly zajímavé, ale to bylo tak vše. Duo Volek a Tomek, jeden klon Steva Jobse a druhý sportovní komentátor, na kterého se podle jeho slov spotřebuje nejvíce make-upu v České televizi, na mě udělalo dojem a jsem rád za tuto půlroční ochutnávku ze světa žurnalistiky a médií.

Od téměř všech vysokoškoláků jsem slýchával, že maturita je jen procházkou po pěšince oproti zkouškám na vysoké škole. A v průběhu zkouškového období jsem jim musel dát za pravdu, je to spíše turistický výlet. Přes rok jsem se snažil číst povinnou literaturu a průběžně se připravovat, v některých předmětech jsme psali průběžné testy, v některých seminární práce či recenze, při kterých se daly nasbírat cenné body. Před sebou jsem měl plánovaných pět, ve skutečnosti však šest zkoušek. V prosinci jsem v předtermínu zvládl Úvod do politologie (známka D) a všechny další zkoušky jsem si kvůli blížícího se akademického mistrovství v běhu na lyžích musel napsat v prvních dvou lednových týdnech. Hned 4. ledna jsem do Brna přijel na dvě zkoušky, Úvod do BSS (B) a Konflikty a politika 1914 - 1945 (C), dvě nejtěžší zkoušky mě čekaly až další týden a to dost nešikovně, protože zkoušky z Dějin strategie, nejtěžšího předmětu, jsem měl hned den po Jizerské 50. Na otázky jsem měl štěstí, kladným výsledkem jsem si byl téměř jist, ale za necelý týden mě na ISu nepříjemně překvapilo písmenko F v červeném poli, 55 bodů ze 100, kdy hranice byla na 60. Na opravný termín jsem šel po jednodenním opakování a výsledek byl také překvapující, teď však příjemně - 91 bodů (FB). Ještě předtím jsem zvládl zkoušku z Politické filosofie (C) a semestr zakončil odevzdáním seminární práce do předmětu Úvod do problematiky psaní odborného textu (B).

Teď mě čeká 5. týdenní volno! Začíná se mi líbit život vysokoškoláka, ještě před týdnem tomu však byla trošku jinak.

Snow paradise na Lysé hoře!

2012-01-18T22:18:00.000-08:00

Sněhový ráj, přesně tak a nijak jinak se muselo nazvat dobrodružství na Lysé hoře. S Vojtou Vaňharou s Honzou Valoškem jsme vyrazili ze sněhem zapadané Ostravy k ještě více zapadaným horám. Nejtěžším oříškem však bylo domluvit se, jak se vůbec dostaneme nahoru a jak dolů. Vojta prosadil variantu dolů sjet - a nemohl udělat lepší rozhodnutí. Nahoru si to Honza vykračoval na skialpech, Vojta na sněžnicích s lyžemi na zádech a já na sněžnicích s prknem na zádech. Od Hotelu Bezruč jsme využili zkratku, před námi byly v prašanu prošlápnuty jen jedny stopy. Od tohoto výletu jsem začal milovat chození na Lysou přes týden. A taky jsem začal milovat zkouškové období po úspěšných zkouškách. Nahoru jsme si vykračovali prašanem, bez sněžnic bychom se na vrchol dostali sotva za týden. Nejsrandovnější bylo podlézání zasněžených větví, vždy se ozval výkřik signalizující spadaný sníh za krkem - člověk musí počítat s tím, že lyže nebo snowboard trošku čouhají nahoru. Vrchol dobyt, ještě jsme si mohli přát rozfoukání mraků, ale to už bychom se do shonu a stresu města nikdy nevrátili. Po odpočinku v Šantánu (který bych nenašel, kdybych nevěděl, kde přesně stojí) a vrcholových panácích zelené a kalvadosu jsme si udělali menší přírodní snowpark s využitím místních překážek. Ze zasněžené hromady vytěžených kamenů jsme se rozjeli na budku u vleku, přejeli střechu a seskočili dva metry do prašanu. Za nedlouho jsem obrousil sloup od vleku a naposled jsme se přesunuli k vysílači, začali sjíždět zasněžené schody a skákat přes zábradlí. Prostě nepopsatelné kousky freestylového stylu ve freeridových podmínkách.

Nechtěli jsme zatmít jako já před pár lety, z vrcholu jsme se vydali přímo dolů, mezi smrčky a užívali si čerstvě napadaný prašan, pod kterým se skrývala bezpečná metrová vrstva pevného podkladu. Po roce znovu na snowboardu a jelo se báječně, oblouček doleva, doprava, skok přes smrček, přes skalku... každý moment jsme děkovali Bohu za tyhle podmínky a řvali radostí. To poslední přání se nám vyplnilo před posledním úsekem sjezdu - mraky se rozfoukaly a před námi se rozpoutal oranžovo-červený koncert zapadajícího slunce.

Jizerská 50 - sníh byl jako mýdlo a celý závod bez vosku

2012-01-08T23:00:00.000-08:00

Poté, co mi někdy v září přišla poštou pozvánka na Jizerskou 50 byl cíl pro první polovinu zimy jasný. Minulý rok jsem si vše vyzkoušel a tento rok už jel skoro jako starý mazák. Do Jizerských hor jsme s rodinnou výpravou odjeli už v pátek ráno a znovu se ubytovali u Pepy v rodinném domě v malé vesničce kousek od Tanvaldu a asi dvacet minut autem od Jablonce. Ještě předtím jsme se zastavili v Liberci a vyzvedli startovní číslo u registrace. Před Intersportem jsem vyzkoušel imitační stroj na posilování paží pro běžkaře a nejlepším časem dne na dvě stě metrů soupaží jsem vyhrál sto korunovou poukázku. Podle času z minulého roku jsem dostal číslo a místo v první vlně závodu na 25 km. Za ideálních podmínek jsem minulý rok zajel čas 1:30:21, který stačil na 97. místo, letos jsem chtěl přijet do 1:20:00, ale vše samozřejmě záleželo na sněhu, teplotě a podmínkách.

V pátek večer jsem se šel večer lehce proběhnout a protáhnout nohy po dlouhé cestě v autě, na nebesích se roztrhl pytel se sněhem a zatímco do konce roku nebyl skoro nikde, od té doby konečně nasněžilo a sněžit nepřestávalo. V sobotu jsme se celá skupina včetně Pepy jeli projet do stop kolem Štěpánky, teplota 2° pod nulou, stopa nádherně vyjetá rolbou a stoupací vosk držel. Najel jsem asi 20 km lehce, ale při takovém počasí a sněhu bych jezdil klidně celý den. Tyhle podmínky by byly pro mě ideální na zítřejší závod.

V neděli ráno se probudím, kouknu z okna a tam prší! Sníh na střeše roztává, kape z rampouchů! Ještě za tmy vyjíždíme do Jablonce, kde přesedáme na kyvadlovou dopravu do Bedřichova. Do autobusu se vejdeme tak tak, ale přistupující na dalších zastávkách musí čekat na další spoj. Nahoře u stadiónku už je pořádný frmol, dopravu řídí policie, nad hlavami poletuje helikoptéra s kamerou a u mazacích stánků stojí nervózní závodníci, kteří slepě důvěřují profesionálům. Důvěřuji i já, teplota na stadiónku, nejnižším bodě trati je jiná, než na vrcholcích v průběhu trati. Teploměr kolísá někde nad nulou a někde pod nulou - nejhorší kombinace. Sníh je naprosté mýdlo, šudlí se a je jako přes noc napadaná vata, která se lehce ujezdí. Kéž by byly včerejší podmínky. Po rozběhání a rozjetí na lyžích se jdu postavit do startovní vlny, lyže moc nedrží, doufám, že se rozjedou po cestě. Je odstartováno, začínám už s běžkami na nohou, je zde více místa než v druhé vlně minulý rok, ale první kopec hned po startu je smrtelný. Téměř všichni smekají, jen Standa Řezáč má tak silné ruce, aby vše vyjížděl soupaží, smekám i já, trať je navíc absolutně rozježděná od sedmi tisíc závodníků, kteří před námi vystartovali na závod na 50 km. O vyjetých stopách si můžeme nechat zdát, mýdlo se změnilo na led a poprvé padám, udržet stabilitu na lyžích je teď umění. Lepší to je až při odbočení trati od hlavního závodu, všechno se jede soupaží a v prvním větším kopci na Kristiánov začínají lyže namrzat a lepí se na ně sníh. Kopce vybíhám, veškerý pokus o skluz končí smekáním, hopsavou technikou předbíhám trápící se většinu a trošku ujíždím a spravuji si náladu. Rovinatá pasáž se jede soupaží, držím se jednoho borce, vepředu se střídáme a občas prohodíme nějaký vtípek a míjíme závodníky snažící se seškrábnout nabalený sníh na skluznici. Do cíle už to jede samo, stopy jsou vymrzlé a uklouzané. V cíli mám štěstí, dojíždím v době, kdy do cíle dojíždí závodníci první a druhé desítky z hlavního závodu, tribuny šílí, všichni povzbuzují, poslední tempa soupaže a jsem v cíli. Čas 1:28:19 stačí na 73. místo z celkově 987. závodníků, kteří závod dokončili. Potřebuji závod s pořádnou stopou, dneska jsem se technicky trápil. V cíli jsem byl nejspíš tak rychlý, že mě nestačil spozorovat taťka s věcmi na převlečení a já hodinu mrznul ve stanu. Nakonec jsem stihl alespoň vyhlášení vítězů a po gulášku a pivě jsme vyrazili domů, já teda do Brna na další zkoušky.

Výsledky: http://www.sportsoft.cz/cs/zavod/vysledky/605?rid=698&eventid=2&genderid=0
Reportáž ČT: http://www.ceskatelevize.cz/ct4/zimni-sporty/159607-bezec-na-lyzich-stanislav-rezac-vyhral-potreti-jizerskou-50/

Silvestr na horách a na sněhu

2012-01-01T12:45:00.000-08:00

Na Papežově už stálo asi padesát aut, ale moje silvestrovská banda nikde. „ Tady se teď nikdo nedostane, je tam ledovka v kopci a sypači zrovna došel posyp!“ objasnil mi situaci jediný živáček. „Bez čtyřkolky nebo řetězů se sem nedostanou.“ No nic, vydal jsem se po svých směrem dolů, ale zanedlouho jsem potkal sypače, který už si nejspíš stihl zajet pro novou dávku štěrku. Za ním už se táhla kolona desítek vozů, mezi nimi i zbytek mé silvestrovské skupinky: Valoš, Štěpi, Ashley, Ashley (pes), Vendy, Vendy (člověk), Sany, Eva, Hanka a Martin Polok. Z Papežova jsme se zkratkou vydali nahoru, za sebou zapřažené sáňky. Celkem dvoje a k tomu jedny boby. Turisty, cyklisty, běžkaře a skialpinisty, které jsem potkával jak se sápou nahoru jsem teď potkával znovu, ale v opačném směru. Nahoře jsme před stále plným Šantánem rychle posvačili zmrzlé a tvrdé chleby, odskočili na záchod a najednou byly dvoje sáňky fuč. Na mě, Poloka a Vendulu nakonec počkal alespoň Valoš s Ashley a jedny zmrzačené boby, které uchránili. Pomalu se začalo stmívat a na jediných bobech jsme jet dolů všichni nemohli. Po cestě dostaly zabrat, nejdříve odletěla jedna lyžina, další kus plastu se zabodl Valošovi do zadku a svůj konec roku tak boby oslavily v Morávce v kontejneru na plasty.

Na chatě jsme zjistili, že neteče teplá voda, ale po mém závodě jsem pro blaho ostatních musel strpět pravou horskou trubkově studenou rychlou sprchu. Po pár doušcích zeleného zlata jsme zahřáli kostky a po roce znovu zahráli macháčka. Další průběh silvestrovské zábavy není třeba popisovat, naštěstí mě nezastihla chvilková amnézie a všechny zážitky zůstaly v mé paměti. Před půlnocí jako by se vše ztišilo, vyšli jsme na zasněženou louku, v ruce skleničky a šampus a pak to začlo. Bum, bum, dole ve vesnici, za kopcem i v údolí, všude explodovaly barevné světla. Silvestr by se mohl slavit častěji, alespoň by byl nezadatelný důvod strávit dalších pár plně prožitých dní s přáteli na horách.
Fotky by Vendy Brtník:)

Šťastný nový rok!

Life should not be measured by the number of breaths you take but by the number of moments that take your breath away...

Lysa cup - silvestrovská maškarní etapa

2011-12-31T15:38:00.000-08:00

Když jsem na poslední den minulého roku šlapal na Lysou horu se sáňkami uvázanými za pasem a potkával sbíhajícího naháče nebo čerta, jen jsem se nechápavě zasmál a udělal fotku. V ten moment mě ani v tom nejhranatěším koutku duše nenapadlo, že bych mohl za 365 dní běžet jako jeden z nich. Jeden z bláznů, kterým už nestačí pohodlná turistika.

Startovalo se z hřiště v Ostravici a tato maškarní etapa se mohla pyšnit nálepkou nejdelší etapy. Poslušně dodržuji tradici a znovu jsem přivedl další nováčky, Honzu Hořáka alias mé rozcuchané dvojče, Alenku Čechovou alias americkou boxerku a Petra alias gejšu. Pardon, chtěl jsem říci samuraje, teda podle ankety o nejlepší masku ninju. Ne všichni brali tuto etapu vážně, ba možná právě naopal, brali ji až moc vážně a do ničeho se nenastrojili. Některé masky však plnily nejen estetický, ale určitě i strategický učel. Ten policajt co měl za řetěz připoutaného vězně ho v kopci určitě táhnul! Nechyběla čertice s psím andílkem nebo utečenec z armády s přilbou a funkční plynovou maskou, se kterou absolvoval celý závod. Dědek Beskydský ze svého pouzdra na housle vytáhnul bambitku, odstartoval závod a sám se poté ve svých lakýrkách vydal na vrchol.

První kilometr se běží podél řeky po rovině, snažím se dostat dopředu, v ruce hůlky jako poučení z minulého kluzkého závodu. Ještě však nevím, že mi moc nepomohou, spíš naopak, v noci nasněžilo a led je zakrytý udusanou vrstvou sněhu. Zároveň testuji nové boty, podrážka se po včerejším prvním tréninku ještě moc neošoupala. Přichází první prudší kopec a dotahují mě závodníci zpoza mě. Po modré značce se dostáváme na Albínovo náměstí a dále na Lukšinec. A právě v tomto úseku mi sebevědomí klesá rychlostí padající laviny, předbíhá mě slečna! Co na tom, že má na sobě dres pro nejlepší ženu Lysa cupu. Držím se těsně za ní, ale po chvilce nejspíš zjišťuje, že ji koukám na zadek a zrychluje. Já můžu v zadu jen dál funět. I když byl start posunut už na devátou hodinu, turistů a fanoušků je dost, většina z nich se diví a koulí očima, někteří fotí a někteří hlasitě povzbuzují! V poslední třetině se přestávám trápit a začínám si užívat bláznění v maskách. Ze sněhu sbírám blonďatou reprezentantku pózující pro fotografa a za chvíli jsme oba na vrcholu – Lysé hory! Výsledný čas je 1 hodina a 5 rovných minut, 52. místo a necelých 12 minut ztráta na vítěze. V šantánu je dnes zaručeně přeplněno, mířím do kamenné chaty a čekám na zbytek týmu. Když doběhnou, dáváme si vrcholovou dávku štamprle z hrdla pet láhve a zapíjíme tak dnešní výkon. Na cestu dolů se ale vydávám druhou stranou, směrem na Papežov, kde mě čeká (teď zrovna nejspíš nasazují řetězy) zbytek mojí silvestrovské slavící bandy! Lysá hora bude dnes ještě jednou pokořena.

Výsledky: http://lysacup.resultado.cz/index.php?rid=182
Fotky: Lysa cup. (http://www.lysacup.cz/NEWfotogalerie.html)

Hodnocení cyklistické sezóny - rok silničky a závodů

2011-12-28T02:27:00.000-08:00

Privátní oficiální ukončení sezóny proběhlo s příchodem prvního sněhu, tedy v letošním roce spíše s příchodem prvním mrazů. Přece si nenechám umrznout nohy a ještě se rozbít na ledu! Hned ze začátku musím napsat, že tato sezóna pro mě byla novou, originální a ve svém smyslu další zlomovou. Prostřídal jsem snad čtyři horská kola, poprvé najížděl kilometry na tenkých galuskách Nathanoveho poskládaného kola a objel pár závodů, které mě motivovaly do dalšího tréninku. Jelikož jsem skoro celou sezónu jezdil bez tachometru, naježděné kilometry jsou pouze orientační, odvozené podle google maps nebo podle tachometrů kamarádů. Na konci prosince mi vyšlo číslo o pár desítek přesahujících sedm tisíc, sečteno horské a silniční kolo.

Tento rok byl po dlouhé době také celým nepřerušeným, kdy jsem mohl jezdit od března až do října. V dubnu jsem kvůli přijímačkám prošvihl Škoda bike marathon a připravoval se na Silesia Bike Marathon, kde jsem smolně musel třikrát měnit duši. Předtím jsem vyhrál maličký sprint v rámci školní ligy v Bělském lese, v červnu zajel Brušperský MTB Triathlon, přes prázdniny úžasný přejezd Beskyd s Vojtou Vaňharou nebo více jak sto kilometrové vyjížďky s Martinem Polokem a zatím rekordní 195. kilometrový zátah na silničním kole s Nathanem z Ostravy do Prudké na Fishnet Camp. Prázdniny byly paradoxně nejslabšími měsíci, chodil jsem do hor, byly campy, Bulharsko, Rumunsko, lezení, ale po prázdninách jsem se umístil na druhém místě v juniorech v závodě Beskydské magistrály na Morávce. Na konci září jsem objel poslední závod - Oderskou mlýnici a tím pomalu ukončoval najíždění kilometrů. Kolu jsem obětoval čas na skalách a učil se smiřovat s tím, že nejde zvládat všechno, tak se držím toho, co mě baví a naplňuje štěstím, což kolo bezesporu splňuje! Pády se mi vyhýbaly, poprvé mě sice srazilo auto, ale slečna trefila jen přední kolo ještě před vidlicí, takže jsem se jen svezl na zem a neutrpěl ani škrábanec. A ještě jedna novinka, téměř celou sezónu jsem jezdil s oholenýma nohama. Díky Kubovi za propůjčení kola při jeho pobytu v Americe, Otovi za pomáhání shánění nového kola, Martinovi Hasíkovi za jeho Konu, Nathanovi za poskládání skvělé silničky, rodičům za sponzorování kol, oprav a výletů a všem, co se mnou najezdili pár kilometrů a prožili super zážitky.

Klidné Vánoce

2011-12-24T12:03:00.000-08:00

Kdo chce něčeho dosáhnout, musí nejdřív něco obětovat. Mladé slečny se zejména v době vánočních svátků vzdávají oblíbeného jídla, vysedávání v McDonaldu nebo vánočního cukroví od babičky. Sportovci musí obětovat noční zábavy a popíjení tělo zamořujícího alkoholu, aby předvedli lepší výkon. Myslím, že čin obětování je jakýmsi zrcadlem vůle člověka. Žádná oběť není jednoduchá a nebyla ani ta má v čase vánočním. Své pohodlí u televize a cukroví jsem vyměnil za knížky, skripta a zápisky z přednášek. Výlety na hory v době, kdy si všichni ostatní užívají volných dnů musely ustoupit, musely být obětovány pro úspěch v přicházejícím prvním zkouškovém období. Na hory jsem se nakonec dostal, jednou na Pustevny a jednou na Praděd na běžky, což byly poslední dva tréninky před Jizerskou 50.

Jenže čas Vánoc je připomenutím narození někoho, kdo přinesl světu tu největší oběť. Pro člověka je těžké vzdát se něčeho cenného pro své dobro, natož pro dobro ostatních. Jak těžké je potom vzdát se toho nejcenějšího, vlastního života? Toto zamyšlení by se z teologického hlediska hodilo spíše na Velikonoce, ale mě povzbuzovalo při učení, utvrzovalo mě, že má oběť je zcela malicherná oproti té, kterou na sebe vzal Ježíš Kristus.

Veselé a klidné Vánoce!

Praděd, soustředění II.

2011-12-19T23:36:00.000-08:00

Po Lysa cupu jsem potřeboval trošku rozhýbat nohy. Tak proč nejet na Praděd? S Martinem Lapčíkem a dalšími dvěma borci jsme před šestou ranní vyrazili autobusem z mlžné Ostravy. Vlastně byla ještě tma, tak nevím, jestli byla mlha. Každopádně na Pradědu byla. A vítr taky! Rychle jsem se ubytoval na Sabince a ještě rychleji vypadnul s Markem Pospíškem do stopy. Ta sice byla upravená, sněhu ještě od minulého víkendu napadlo, ale fučící vítr nedával šanci na jakékoliv zachování delší, než deset minut. Zvládl jsem i jednu outdoorovou výpravu do lesů (nebylo to tak, že jsem nedokázal zabrzdit a vletěl do smrkového háje!) a trénoval v zalesněném úseku za Švýcárnou, který zůstal nejvíce ochráněn proti větru. Večer jsem na chatu dojížděl až za tmy, tak mě to bavilo! Jeden borec z Gumáren Zubří, který se mnou s čelovkou na hlavě ve fujavici stoupal na sedýlko, ráno při snídani vystihl situaci: "Jsme tam večer vypadali jako nějací polárníci."

Neděle však byla božím darem (ne Božím Darem, stále jsem zůstal na Pradědu), mraky v poklidu odplynuly a vítr se utišil. Modrý vosk se rozehřál pár tahy korku, sníh pod prvními krůčky zmrzle křupal a hle, stopa nikde! Jakto? Byl sice všední den, ale jak krásný!? Rolbař nejspíš až do rána upravoval sjezdovky a ráno si trochu přispal. Přezul jsem na bruslení a makal nahoru po sjezdovce. Ha! Jako první jsem si ji pak mohl klouzavými obloučky sjet, jaké to potěšení. Po obědě už byla stopa jako ve Finsku a trénink stál za to! I love Praděd! Natrénováno dalších 80 kilometrů.

Lysa cup - kluzká noční etapa

2011-12-17T23:18:00.000-08:00

Minulý víkend jsem na běžkách trénoval na Pradědu a musel vynechat etapu Lysa cupu. Dnešní etapa se stala netradiční díky nezvyklému času startu, který byl určen až na půl pátou odpolední. Noční etapa nemusí být v noci, stačí když se běží ve tmě a tato podmínka byla splněna. Vojta Vybíral tento víkend nemohl závodit, ale podařilo se mi přesvědčit Otu Kaňoka a Marka Osohu, aby si vyzkoušeli jak pálí lýtka a studí pot na Lysé hoře.

S čelovkami se několik minut před startem rozklusáváme, začíná pořádná sněhová vánice, vločky štípou do očí, znovu fouká vítr. Minulý týden jsem promeškal modré nebe, jakoby mi počasí na Lysé hoře nepřálo. Do startu zbývají sekundy, obvyklá velikost startovního davu je připravená, přes dvě stě světýlek se nervózně kýve sem a tam na hlavách závodníků. Všude okolo je tma. Dědek startuje závod, běžíme po žluté značce z Krásné od lesní správy. Už na začátku přemýšlím, že tahle tmavá a klouzavá etapa je opravdovou premiérou pro Otu a Marka. Chodníček je úzký, špatně se předbíhá, na ušlapaném sněhu mi podkluzují boty. Nejspíš by se mi běželo lépe, kdybych neměl vzorek sedřený dvou a půl ročním používáním. Po žluté značce z Krásné jsem dosud ještě nešel, nevím, kolik mi zbývá do vrcholu, ale nemusím se bát ztracení v tmavém lese, přede mnou i za mnou funí osvětlení běžci. Turisti mi hlásí 49. místo. Na rovném úseku pod Malchorem se zrychluje, už nás čeká jen závěrečný výběh po bývalé sjezdovce, když v tu chvíli běžec přede mnou padá na kluzké stezce. Stejně rychle se však zvedá a nemá cenu vydávat eneregii na optání se jestli je v pohodě. Běží dál jakoby nic. Pomalu pohybující se čelovky závodníků po příkré sjezdovce Lysé hory připomínají blikající žárovičky dekorativního řetězu na vánočním stromku. Své oči upínám k nebi, nemůžu se dočkat pohledu na červené světýlko vysílače. V závěru stoupání předbíhám jednoho běžce, dobíhám na vrchol a odevzdávám lísteček se jménem. Klik: stopky ukazují přesně 46 minut (8:33 za vítězem). Vychutnávám si moment vydýchání na zasněženém vrcholu a jen pozoruji ten frmol dobíhajících běžců. V pořadí odevzdání lístečků jsem na 43. místě, 6. v juniorech. Kluzký povrch mi nesedl, tma a trasa byly přesto parádní. Odpočívám v Šantánu a za chvilku vidím uříceného Otu (129. místo). Obsluha nejspíš pospíchá domů, nenápadně zamyká a nepouští nikoho dalšího dovnitř. S Markem (148) se nejspíš míjíme a s Otou sebíháme dolů k autu. Od studeného potu nám pomáhají noviny, stránka na břichu, stránka na zádech a hned je nám teplo, občas uklouzneme, ale sbíháme zdraví a v pohodě. Dole už čeká Marek a všichni spěcháme do vyhřátého auta! Marek s Otou už plánují repete za světla. Nejspíš mi chtějí vidět záda :)

Výsledky: http://lysacup.resultado.cz/index.php?rid=181

Soukromé běžkařské soustředění, Praděd

2011-12-11T23:11:00.000-08:00

V posledních dnech napadlo na českých horách skoro půl metru sněhu a někde už se rozjely vleky. Na Pradědu sice ještě ne, ale místo toho už jsou upravené stopy pro běžky. Na víkend jsem chtěl zůstat v Brně a studovat na předtermín zkoušky předmětu úvod do politologie, ale touha po horách a sněhu zvítězila. Ono se to však dalo bez problému skloubit, když člověk nemá internet, televizi ani noviny, nic jiného než učit se mu stejně nezbývá. V pátek ráno jsem se po cestě seznámil s Markem Pospíškem, dalším členem týmu, který teď studuje v Praze a vrcholově jezdí závody MTBO (orientační závody na horských kolech). Už u Rýmařova na zemi leželo několik centimetrů sněhu, na parkovišti u Hvězdy jsme ve spěchu poobědvali místní menu a na poslední chvíli stihli výjezd autobusu k Ovčárně. Oba dva jsme jen zírali ven a rozjímali nad sněhem jako malí kluci nad novým autíčkem pod stromečkem. Ubytovali jsme se v chatě Sabinka hned u parkoviště. Po knedlu-zelu-vepřu jsme před odpoledním tréninkem potřebovali trochu odpočinku, ale zmrzlý pokoj nám mnoho komfortu nedopřál. Oba jsme zalezli pod peřinu, ale promrzlé prostěradlo nás donutilo jít co nejdříve lyžovat.

První momenty běžkování jsou každou sezónu stejné, málokdo se necítí jako začátečník. Začali jsme bruslením na úseku mezi Ovčárnou a Barborkou, výše byla mlha a urolbovaná stopa zavátá sněhem. Ze začátku to bylo trápení, donutit svaly rozpomenout se na pohyb, který deset měsíců nedělaly chvilku trvá. Bavit jsem se začal až v poslední půlhodině, ale to už se smrákalo. V pokoji jsme sice měli radiátor, ale museli jsme lepící páskou zalepit okno, protože přes něj neustále padaly vločky. Venkovní stěnu jsme zaizolovali matrací z třetí postele a po večeři znovu vlezli pod peřiny. Tento i druhý večer jsme s Markem strávili nad Četnickými humoreskami a já později nad učením.

V sobotu jsme sice čekali vyjasnění, ale mlha Praděd neopustila. Přesto jsme vyrazili na klasiku, stopa byla čerstvě prořízlá a po trénování techniky a jízdě bez hůlek jsme dojeli až na Švýcárnu a zpět a několikrát tam a zpět. Namazáno bylo skvěle, teplota mínus 4, ale mi to hlavně dolů vůbec nejelo. Až v pauze na oběd a malém odpočinku jsem seškrábal červený vosk, který na skluznici nechal někdo na jaře a odpoledne to jelo trochu lépe. Za celý den Marek najel 45 kilometrů, já asi čtyřicet. Marek dobře vystihl situaci: „Na soustředění je nejlepší, že se pořádně vyspím.“ Už dlouho jsem nešel spát v deset hodin, příjemně unavený a natěšený na další den běžkování.

Ráno nám největší radost udělalo slunce. Oranžově zářící Petrovy kameny a azurové nebe nás přímo vylákaly ven, znovu na klasiku. Turistů už dorazilo více, ale vyzkoušet si předbíhání se vždycky hodí. V rámci tréninku jsem vyjel až na Praděd, horší to bylo dolů po zledovatělých částech cesty. V obědové pauze jsem se sbalil, abych mohl co nejdéle zůstat na sněhu odpoledne. Na poslední trénink jsme se rozhodli vzít běžky na bruslení. Ve stopě jsem potkal rodiče od Naty Čurdové, mobilem udělal pár snímků panorámat a bruslil až do vyčerpání sil a západu slunce. Nádhera! Kdybych nemusel ve středu odevzdat recenzi, tak bych ještě zůstal a běžkoval až do úterý s Markem. Celkem jsem najel něco málo přes sto kilometrů, Praděd sice není moc originální svým profilem, ale v této situaci byl nejlepším možným strávením víkendu. Poučení pro další trénink: posilovat ruce!

Sezóna běžeckého lyžování začíná

2011-12-05T13:06:00.000-08:00

Minnesota mě nakazila chutí pro jeden sport – běžecké lyžování. Minulý rok jsem objel Jizerskou 25, závod na Pustevnách a jeden závod s týmem VŠB. Krom toho jsem stál na běžkách o některých víkendech na Lysé hoře nebo v Mostech u Jablunkova. Tuto sezónu jsem změnil působiště a začal trénovat s týmem Vks Univerzita Brno. Trenér Korvas, v Česku podobná ikona jako trenér Kubica z VŠB, mi vypisuje tréninky na každý den, poctivě chodím běhat do brněnské ohrady Holedná, plaším jeleny a posiluji doma s gumami nebo v posilovně. Objemově jsem teď na úplně jiné úrovni než minulý rok, a to zejména v naběhaných kilometrech v posledních dvou měsících. Přes rok se také podstatně zvýšilo číslo najetých kilometrů na kole. Na vysoké škole se člověk musí naučit hospodařit s časem. Ten se vždycky najde, obzvláště když se potřebuji provětrat od psaní seminárních prací, recenzí nebo čtení povinné literatury. Na začátku prosince jsem nafasoval běžky, hůlky i boty, jak bruslařské, tak na klasiku. Teď už se čeká jen na sníh!

Lysa cup - poznej svůj limit

2011-12-04T16:03:00.000-08:00

„Ti lysaři mi tady pořád platí papírovkama, jsou navlhlé, propocené, kdo to má brát? Ať platí kovovýma.“
„Ty se jim zase nechce tahat nahoru...“

Tuhle konverzaci jsem zaslechl na vrcholu Lysé hory v restauraci Šantán. O několik dní později Vojta Vybíral v Brně zmínil, že už se chystá na třetí závod Lysacupu. Po tom, co jsem se ze srandy naštval, že mi o tom neřekl dřív jsme se domluvili, že v neděli poběžíme spolu. Co to vůbec Lysacup je? Je to běžecký etapový závod, který si organizují sami běžci, probíhá téměř každý víkend od prosince po únor a vždy se startuje z jiné strany. Pomyslná cílová páska leží v 1323 výškových metrech, na vrcholu Lysé hory.

Tato etapa měla premiérově start na Mazáku (na konci Ostravice odbočka doleva k přehradě Šanci). Minulý rok už byl touto dobou všude sníh, dnes nás překvapil déšť. Na startu jsme si vzali malou papírovou kartičku, vepsali do ní jméno a ročník narození a vítězem se stal ten, kdo ji nahoře odevzdal před všemi ostatními. Těch ostatních však nebylo vůbec málo. Běžně se každého závodu zúčastní 200 až 250 běžců, tato etapa nebyla vyjímkou.

S Vojtou stojíme v zadní části startovního pole, někteří před námi s holými lýtky, někteří s hůlkami v rukou, prst připravený na stopkách. Několik minut po desáté ráno se startovní vlna dává do pohybu, na úzké asfaltové cestě k mazáckým skalám musím předbíhat i po krajnici. Vojta se mi ztrácí, v tomto závodě musí jet každý podle sebe. Vedle sebe slyším funící běžce, já pořád stačím dýchat nosem, asi bych měl přidat. Až ke konci asfaltové cesty začíná první prudší kopec, kameny a bahno, začínají se vytvářet stabilní skupinky, ve třetině závodu už je startovní pole roztřízeno, stačí jen vydržet až nahoru. Na Butořance mi turisti hlásí 52. místo. Vytažené rukávy stahuji dolů, zapínám zip a nandávám čepici, vbíháme do mlhy a začíná foukat silný protivítr. Naše skupinka, ve které jsem zdaleka nejmladší, se u altánku pomalu začíná rozpadat, držím se jednoho borce přede mnou, na několik desítek metrů za námi nikdo, v nejprudších kopcích je rychlejší chůze, dlouhé kroky s odrazem než konstantní běh. Ve vrcholové části začíná padat déšť se sněhem, nikdo nehledí na bahnité kaluže, do vrcholu zbývá pár stovek metrů, pohodlné vědomí mi říká, ať před sebou nechám borce, co mě třetinu cesty táhl. Přesto to zkouším, ale dneska na něj nemám, dobíhám v závěsu, nohám už se nechce. Celkově 45. místo za 51 minut (a dvacet vteřin). Ve své kategorii juniorů dobíhám na 6. místě. V Šantánu čekám pár minut na Vojtu (dobíhá na 161. místě), objednávám si pivo a chlápkovi v okýnku podávám promočenou stovku.

Toto poprvé stálo za propocené triko a mokré boty, na Lysé hoře může každý poznat svůj limit. Pro příště vím, že začít z ostra je základ. V prudších kopcích je pak mnohem snažší se za někým držet, tělo by zvládlo rychlejší čas, ale hlava mu pořád tvrdila, že ze zadu už mě nikdo nepředběhne, takže není kam spěchat. Pro příští etapu bych chtěl zvládnout top 40, možná 35.

Výsledky: http://lysacup.resultado.cz/index.php?rid=179
Fotky: Lysacup. (http://www.lysacup.cz/NEWfotogalerie.html)

Česko - americká večeře dne díkuvzdání a protančené boty

2011-11-26T20:05:00.000-08:00

Podzimní měsíce patří půl a šluskolonám, jakémusi předehřívacímu kolu plesové sezóny. Každý rok přichází nová generace tanečníků a každý rok předvádíme (s Martinem Polokem) své umění lehké improvizace. Dva večery jsme protančili, jeden jsme strávili vzdáváním díku. Při jídle hlavně za krocana, artyčok a skvělé hostitele Crightonovi.
Nechci být jeden z mnoha, nestrpím ponižování, věřím ve svobodu ducha, v Boha, který mi dává život, potěšení a překážky, které s jeho pomocí překonávám. Dává mi naději, klid a lásku. Lásku, kterou mám šířit dál a být světlem pro ostatní. Nedělat to, za co bych se později styděl, nedělat to, co bych nechtěl, aby bylo děláno mě samotnému a nejen dělat si co chci, dokud neomezuji ostatní, ale dávat ostatním více než sobě. Filosofie je věda, víra je život. Já mám svůj směr, cíl a trenéra. Toť volný průchod myšlenek podzimního podvečera...

Všechno mohu v Kristu, který mě posiluje. Filipským 4:13

Lovci slunce přemohli nadvládu mlhy jen jednou - Babí a Lysá hora

2011-11-17T19:57:00.000-08:00

V novinách se nepíše skoro o ničem jiném, než jak inverze a smog trápí česká města. Sluneční paprsky nemají nejmenší šanci proti husté mlze a jediná šance, jak ulovit pár hodin slunce je vydat se nad mlhu. Na státní svátek jsme vyrazili na rodinný výlet, proplétali se polskými uličkami a zaparkovali pod nejvyšší horou Beskyd Babia gura (1725 m.n.m) stojí na polsko – slovenských hranicích a z Ostravy trvá cesta necelé dvě a půl hodiny. Vrcholová část svým holým povrchem a kosodřevinami připomíná pohoří Fatry, ani v sezóně zde nezavítá mnoho turistů a na ty zbloudilé si klidně může počíhat jeden z místních medvědů. Už samotné parkoviště bylo dost vysoko, abychom unikli mlze a užívali si paprsky ve tvářích. Na prvním rozcestí jsem se oddělil od zbytku rodiny a výstup pojal jako součást tréninku. Delší trasou jsem vyběhl nahoru, občas běžel v Polsku, občas na Slovensku a první lidi jsem potkal až na vrcholu, kde ještě ve spacácích odpočívali polští nocležníci. A to bylo půl dvanácté. Při cestě dolů mi v běžeckém spandexu trošku mrzly nohy, ale zato jsem si mohl „vychutnat“ přírodní slanou minerální vodu přímo z vrtu.

V neděli odpoledne jsme s Nathanem a Kiltem vyrazili na rychlý výšlap Lysé hory, s cílem znovu prostoupit vrstvu mlhy a rozjímat nad poetickým západem slunce. Kilt dostal za obojek blikačku a zatímco všichni už šli z hory dolů, my teprve nahoru. Zvolili jsme nejkratší cestu, tedy od hotelu Petr Bezruč a po odpovědích, že ani nahoře není slunce jsme obdivovali alespoň namrzlý a bílými krystaly pokrytý les kolem nás. Nahoře nás opravdu čekala jen šedá mlha, tento pokus o zachycení pár okamžiků životadárného slunce skončil neúspěchem.

Podzimní brněnská sedmička, závod na 7 kilometrů

2011-11-12T13:47:00.000-08:00

Poprvé jsem přes víkend zůstal v Brně s vidinou poctivého zpracovávání seminárek. Jídlo sice pomalu docházelo, ale nějaký čas na školu jsem si našel. V pátek večer při psaní jedné z recenzí a sledování fotbalové baráže s Černou Horou jsem omylem zabrousil na internet a mé oči zůstaly na jednom řádku: Mizuno podzimní sedmička. V sobotu jsem si na brzký oběd dal klasicky předzávodní těstoviny a na kole vyrazil na výstaviště. Závod byl součástí Mezinárodního sportovního veletrhu a zatímco základní vstupenka na veletrh stála 150 Kč, účastníci závodu měli vstup do areálu zdarma. Za startovné se neplatila ani koruna a v tašce jsem navíc dostal tričko a růžový set rukavic, kulicha a šály. Na hlavní závod na sedm kilometrů v pěti okruzích se přihlásilo skoro 380 závodníků a další si vyzkoušeli závod na dva kilometry. Venku je modré nebe, pravý podzim, závod může začít.

Dostávám čip a startovní číslo a po krátkém sledování freestylových lyžařů a snowboardistů skákajících salta do vzduchového pytle se pomalu rozcvičuji. Téměř celá trasa se poběží po asfaltu, jen chvilku po dlažebních kostkách. Tento závod je pro mě zase něco nového, na asfaltu jsem běžel jen půlmaraton a od tam zaběhnutých časů jsem se chtěl odpíchnout. V Praze jsem běžel kilometr za 4:30, na třikrát kratší trati jsem chtěl čas stáhnout alespoň na 4:15 a vlézt se pod půl hodiny. Na startu se stavím asi do páté řady, ale hned po vystřelení startovní nábojnice zjišťuji, že jsem měl jít více dopředu. Prvních pár set metrů se běží na ostré lokty, lidi do sebe strkají a já se snažím prokličkovat dopředu. Po prvním kole mám kolem sebe už dost prostoru a můžu se soustředit jen na svůj rytmus. Snažím se protahovat krok a zvedat kolena, ve čtvrtém okruhu už předbíhám mnoho závodníků o celé kolo. Na trati chybí jakékoliv údaje o kilometrech a tak ani nemám možnost sledovat svůj čas. Vedoucí skupinka není zase tak daleko, v posledním kole přidávám, pot mi teče po obličeji a cílovou bránu protínám v lepším čase, než jsem si vypočítával. Časomíra ukázala 26:27, což znamenalo přibližně 3:50 na kilometr. V jedné z vystavovacích hal je zřízena provizorní šatna a na každého čeká několik koláčků a teplý čaj.

Podle výsledkové listiny jsem se umístil na 37. místě z 365 závodníků co dokončili. Na vítěze jsem ztratil čtyři minuty a čtrnáct sekund a za profesionálním triatlonistou Petrem Vabrouškem jsem zaostal jen něco přes dvě a půl minuty, což činilo půl okruhu. Po závodě jsem si ještě stihl projít všechny atrakce a výstavy veletrhu a byl nakonec rád, že jsem vykročil z konzumní společnosti a jediné co si koupil, bylo šest rohlíků a mléko na snídani.

Výsledková listina: https://docs.google.com/spreadsheet/pub?hl=cs&hl=cs&key=0Ajr3L32sd2ikdFBpTTU0QnFqcWw2YmM1Z090Nk13WkE&output=html

Lysá hora, po dlouhé době pěšky pokořena

2011-11-05T18:59:00.000-07:00

Ten titulek byl pokus o rým, ale popravdě si ani nevzpomínám, kdy jsem šel naposled na Lysou horu pěšky. Pamatuji si zabijácký sjezd na sáňkách, hromadný výjezd na horském kole, stoupání na silničce v průtrži mračen, pamatuji si zdolávání vrcholu při běhu z Otovi chaty, ale už dlouho jsem Lysou horu nevyšel v klidném tempu, kdy místo poslouchání vlastního dechu a bití srdce povídám s kamarády. Tenhle spontánní nápad přišel z čista jasna na pátečním YL klubu. V sobotu ráno jsme se potkali na nádraží a skrz výluky se vydali do hor - já, Martin Polok, Naty Čurdová, Barča Miturová, Ashley Ward, Marek Osoha a maďar Sony. Ještě v autobuse (důsledek výluky) nás ohnivou vodou málem pokřtili místní spolu - turisti. Podle toho jak vypadali v devět ráno pochybuji, že dospěli ke svému cíli na vrcholu Prašivé. Hospoda čekala i na nás na Lysé hoře a pro ty, kdo nesledují aktuální dění na nejvyšším bodu Beskyd, čekalo překvapení v podobě velkého žlutého bagru rýpajícího do země a dělníků pracujících na základech jedné ze dvou chat. Jestli zanedlouho zruší i zákaz vjezdu na asfaltce, Lysá hora definitivně ztratí status mé oblíbené hory. V přeplněném Šantánu jsme si dali polévku, pivo a stejnou cestou po červené spěchali dolů. U transformátoru jsme se většinově shodli, že vlak nestihneme a další minuty jsme zaplnili vyprávěním vtipů, až se stalo to, že jsme museli dobíhat i ten další vlak. Cestu zpátky nám zpříjemňovala paní cvakačka lístků. Asi bych měl napsat průvodčí, ale podle Českých drah jsou jejich průvodčí milé a profesionální a tahle paní tyto podmínky určitě nesplňovala. Náladu nám však nezkazila. Z nádraží v Ostravě jsme se všichni rozutekli domů, já to vzal doslova a odbyl si svůj denní trénink nočním během z nádraží střed do Radvanic.

Foto: Marek Osoha

Rozhovor se starostkou Radvanic a Bartovic: "Máme schváleno 90 milionů na proměnu areálu radvanického koupaliště".

2011-11-04T14:13:00.000-07:00

Kdo říká, že žurnalistika a politologie jsou jako ovoce a zelenina, tak nemá pravdu. Žurnalista může psát o jakémkoliv tématu. Hlavní je, aby to někdo četl. V rámci jedné ze svých seminárních prací jsem vyzpovídal starostku Radvanic a Bartovic Šárkou Tekielovou. Rozhovor se týkal komunálního politického dění, konkrétně proměny areálu bývalého radvanického koupaliště. Zarůstající koupaliště, ilegální skládky a rozpadající se betonové torzo bazénu vytvořily místo, kterému se vyhýbají i pejskaři s ovčákem bez náhubku. Na internetu jsem nalezl informace o poskytnuté dotaci na projekt Sanace a rekultivace areálu bývalého koupaliště. Smluvená schůzka na radnici proběhla v přátelské atmosféře, starostka mi ochotně nakopírovala mapu areálu po realizaci projektu. U sklenice vody a nad šanony plnými dokumentů jsme strávili celou hodinu a z radnice jsem si odnesl mnoho zajímavých informací. Tady je nezkrácená verze rozhovoru.

Starostka Radvanic a Bartovic slibuje: „Zarostlý areál radvanického koupaliště se promění v lesopark s cyklostezkami a bruslařským okruhem. Jen nikdo neví kdy.“

V Ostravské části Radvanice a Bartovice už jeden moderní bazén stojí - Ještěrka. Před více než čtvrt stoletím však ukončilo provoz jedno z nejkrásnějších venkovních koupališť v Evropě. Od té doby jen zarůstá křovinami a láká k nelegálním skládkám. Starostka Radvanic a Bartovic Šárka Tekielová objasňuje budoucnost areálu.

Proč bylo koupaliště v roce 1984 uzavřeno?
Bylo zjištěno, že betonová vana koupaliště byla umístěna na štěrkové lavici a tekutých píscích a začala praskat. Z toho důvodu musel být provoz koupaliště ukončen.

Byly v minulosti nějaké plány s použitím areálu bývalého koupaliště?
Asi před dvanácti lety radnice pozemky prodala a do areálu byla navážena zemina. Podle místních lidí byla zemina kontaminovaná, radnice si nechala vypracovat rozbory, ale žádné jedovaté látky ani kontaminace se nepotvrdila. Teď patří pozemky bývalého koupaliště městskému obvodu a na radnici už leží zpracovaná veškerá dokumentace k projektu sanace a rekultivace areálu.

Jak by poté mohl areál bývalého koupaliště vypadat a na co se mohou místní občané těšit?
Areál koupaliště se promění na víceúčelový areál ke sportovnímu využití a krátkodobé rekreaci. Součástí projektu je vybudování bruslařského okruhu, cyklostezek, vysázení stromů a keřů. Na ulici Pastrňákova blízko startu motocyklového okruhu bude vybudováno několik parkovacích míst. V plánu je i návrh veřejného osvětlení, které však nebude zaplaceno z dotace.

Kolik bude projekt stát a kdo ho zaplatí?
Už máme schválenou dotaci na pokrytí celého projektu, která činí necelých 90 milionů korun (88 805 000 Kč, pozn. redakt). Radnice by nikdy neměla dostatek financí na zvládnutí tak velkého projektu. Peníze půjdou z Ministerstva obchodu a průmyslu, konkrétně z Mezirezortní komise, která řeší pouze problémy na poddolovaných územích, které byly těmito vlivy znehodnoceny.

Podle radnice města Ostravy měl projekt probíhat v letech 2010 a 2011? Proč se doposud nic neděje?
Vše stojí na vládě, my čekáme na uvolnění finančních prostředků. Hned poté mohou práce na koupališti začít. Proměna areálu koupaliště je v této době jedna z našich priorit, s Alešem Boháčem (člen zastupitelstva pozn. redakt) jezdíme do Prahy a děláme všechno proto, aby se projekt mohl rozjet.

Teď zpátky do přítomnosti. Co si myslí místní občané o stále se zhoršujícím stavu areálu koupaliště? Zvykli si už za těch 25 let?
Osud areálu koupaliště není našim občanům lhostejný. Mnoho jich přišlo na radnici, když byl projekt prezentován. Místní lidé sami dokumentovali navezený odpad, měli strach z kontaminace. Přichází nám i reakce mladých, kteří by v areálu chtěli skatepark a rampu.

Je pravda, že jedna budova (blízko nynějšího sběrného dvoru) byla před několika lety zbourána kvůli koncentraci narkomanů?
Budova stála na pozemcích městského obvodu, který byl za její stav zodpovědný. Objekt nebyl zajištěn a lidem v něm hrozilo nebezpečí úrazu. V příštím roce radnice nechá odstranit i spodní patro této budovy, kde se zabydleli bezdomovci. Chtěli jsme tuto práci realizovat v rámci veřejně prospěšných prací, ale budovu nelze zbourat bez pomocí těžké techniky.

V minulých letech bylo postupně rozkradeno celé železné oplocení areálu, spolupracovala radnice s místními sběrnami kovu nebo s městskou policií?
Nic nezmůžeme pokud policie nechytí pachatele přímo při činu nebo při předání ve sběrně kovů. Stejné to je s krádežemi kanálních poklopů. Když už se nějaký případ podaří objasnit, je to jen přestupek a vše končí tady na radnici.

Foto: Geocaching.com
( http://www.geocaching.com/seek/gallery.aspx?guid=fd5467ec-6d0c-4d52-bd9e-c40da9bd855b)

Malá Fatra - kořalku do nás na hřebenu nalívali všichni

2011-10-29T23:00:00.000-07:00

Od zrodu Československé republiky a prvního dne prezidentství tatíčka Masaryka uběhlo na den přesně devadesát tři let a já den předtím poprvé seriózně zabrousil na stránky www.jizdomat.cz v domnění, že nějaký Slovák by mě mohl vzít na hory. Jízdomat ulehčuje stopování, pokud má řidič ve svém autě volno, zadá svou trasu na internet a naopak, ten kdo chce někam vzít si najde svou trasu a oba se jednoduše domluví. S Honym a Sany jsme se rozhodli vyjet dvou denní podzimní přechod Malé Fatry.

Vstávám za úplné tmy, vlakem bychom museli vyjet už o půl páté ráno a tak jsme rádi za možnost svést se na Slovensko s Tomášem a jeho přítelkyní. Sany se v noci udělalo špatně, u VŠB se potkáváme jen my dva s Honym, odevzdáváme domluvených dvě stě padesát korun a při poslouchání Horkýže Slíže míříme do Žiliny. „Vemu vás až tam,“ říká Tomáš, když se strachujeme, že nestihneme autobus z Žiliny do dvacet pět kilometrů vzdálené Terchové. Při rozloučení si pochvalujeme služby jízdomatu, pro obě strany to byla úspěšná premiéra. Před desátou vyrážíme k žebříkům Jánošíkových dier a předbíháme větší skupinky jednodenních turistů. Při pohledu na dvě malé holčičky si vybavuji sám sebe v devíti letech s batohem na zádech na stejných žebřících. Holky vypadají unaveně, jejich táta starostlivě, a to asi netuší, že jsou teprv v polovině. Při dalších žebřících na ně vždy vzpomínáme, čeká je ještě pěkné dobrodružství. Hony se díky své široké karimatce občas nemůže prosmýknout ve skalních soutěskách, nad námi přes žluté listí prosvítá podzimní modř nebe a pod námi hučí vodopády. Po zdolání Malého Rozsutce už nepotkáváme mnoho lidí, při výstupu na Velký Rozsutec se začíná mračit obloha a z krátkého rukávu přecházíme k větru odolným bundám. Horu Stoh neúmyslně obcházíme po žluté značce a přicházíme tak o pěkný večer s třemi slečnami, co mají stejný plán jako my. Přespat někde na hřebenu. K večeru už potkáváme samé chlapy a samé Čechy, Slováci totiž i dnes pracují. Nad Vrátnou se zastavujeme a nemůžeme odmítnout dva panáčky domácí pálenky při západu slunce. Další tři skupinky míří až k chatě pod Chlebom, my ale chceme zažít dobrodružství a jakmile zajde poslední paprsek, rozbalujme tábor. Nejvíce námahy nám však dává najít rovné místo ke spánku a nakonec se rozhodujeme spát pod širákem. Hlad sice mám, ale nechuť čekat, než se uvaří nudle vítězí. Večeří sice těstoviny, ale při každém kousnutí se ozývá zvuk jako kdybych chroustal muslli. Po sedmé hodině už ležíme ve spacácích, nad námi jasné nebe, miliony hvězd a naprosté bezvětří a ticho. Usínám a doufám, že v noci neumrznu, hlásili totiž teploty k mínus pěti stupňům.

Z ničeho nic se budím a něco mě pleská do tváře, venku se pořádně rozfoukalo a to jsem spal teprve hodinu. „Spíš?“ ozývá se z druhého spacáku. Rychle oba dva vstáváme a rozbalujeme stan, Hony dělá co může aby se z něho nestal nedobrovolný paraglidista, já spojuji tyčky a hledám kolíky. Stan stojí a my už radši neřešíme, jestli spíme na rovince nebo na kamenech.

V noci se budím jen párkrát a teplo mi je do té doby, než ráno vylezu ze spacáku. Při východu slunce balíme nejdřív vše uvnitř, potom i samotný stan, ze kterého musím nejdřív setřepat ledovou krustu. Na snídani není čas, tu si vychutnáváme až na chatě pod Chlebom. Všude okolo ještě všichni spí po uši zachumlaní ve spacácích, dva turisti přímo pod rozcestníkem. Za nedlouho vcházíme do husté mlhy okupující nejvyšší vrcholky. Na tom úplně nejvyšším, Velkém (fatranském) Kriváni, přes mlhu skoro nejdeme vidět na vrcholové fotce. Do Strečna nám chybí šest hodin chůze, vlak odjíždí za šest a půl. Na Malém Kriváni potkáváme první Slováky, cestou si prozpěvují lidovky a na vrcholu nás zvou na půl deci. Zanedlouho je znovu doháníme a dokončujeme celé deci. Každá kořalka nám tady nahoře přijde jemná a dobrá. Poslední kopce hřebenu jsou co se týče terénu nejzajímavější, po skále lezeme nahoru a dolů skrz kosodřevinu a ze Suchého vrchu už jdeme jen dolů. Při svačině se o svou půlku sýru musím rozdělit s celou rodinou nenasytných horských koček, čas nám však přeje a chvilku prozkoumáváme starý hrad Strečno, z něhož je nádherný pohled na dole se kroutící Váh, kopírující cestu a podzimně barevné hory okolo. Na nádraží ještě máme čas na jednu Černou horu, při posledním loku nám do uší píská brzdící vlak do Žiliny, přestupujeme a cestujeme domů. Malá Fatra má všechno, zpestřující žebříky a vodopády, tak atypické hory jako Malý a Velký Rozsutec, nádherný hřeben a dva středověké hrady na úpatí.

Stan se přes noc hodil, spali jsme mezi Poludňovým grúněm a horou Hromové (nejbližší hora za stanem)

Páteční západ slunce...
...a sobotní východ.
S prázdnými žaludky na spacím místě
Partička prozpěvujících si Slováků s pálenkou.

Více fotek tady.

Hokejový souboj univerzit

2011-10-25T22:14:00.000-07:00

Když jsem uviděl plakát s červenou a modrou helmou a nápisy VUT vs. MU, věděl jsem, že tohle bude souboj se vším všudy. Myšlenka typicky amerických sportovních soubojů mezi školami se dostala i do České republiky, do studentského města Brna. V tomto třetím ročníku měli hokejisté odhodit maškarní oblečení z minulých let a sehrát opravdový hokejový souboj o vládce Brna. Zápas hostila velká Hala Rondo, před vstupem se tvořily fronty a atmosféra vibrovala rivalitou. S Vojtou a Jáchymem jsme se postavili za branku, do modrého kotle Masarykovy Univerzity. Zatímco fanoušci VUT mávali červenými vlaječkami, na hlavách fanoušků Masarykovy Univerzity seděla modrá čepice z večerníčku. Tribuny se zaplnily skoro do posledních míst, přes šest tisíc lidí prošlo turnikety a oba kotle se staraly o lepší atmosféru než panuje na většině extraligových zápasech. „Mááásaryčka!“ znělo u nás. Většina hráčů nejspíš nikdy nenastoupila před plným hledištěm extraligového stadionu a podle toho hráli na plno. Ne tolik takticky svázaný, přesto kvalitní hokej plný skvělých zákroků obou gólmanů, potyček a vyloučení bavil plnou halu a oba tábory fanoušků se trumfovaly v originálnějším pokřiku. Myslím, že pokřik „Kde máááte holky?!“ umlčel většinu VUT fanoušků. Vyrovnané utkání rozhodl tým VUT dvěma slepenými góly v poslední třetině a ani odvolání brankáře Masarykovy univerzity nepomohlo vyrovnat. Konečný výsledek 5:3 pro VUT oslavovali červení, ale důvod k radosti, oslavám a navštívení hospod a klubů jsme měli všichni.

Filmová víkendovka 2011

2011-10-23T22:31:00.000-07:00

Každý podzim pořádá Young Life filmový víkend a letos jsme vyrazili už na pátý ročník. Jednou jsem jel s neštovicemi, jednou měl premiéru Bob a Bobek a letos jsem měl jeden film jako Harry Potter. Do pohádkového gangu se připojila March Simpson se skvělou modrou parukou (Polok), kapitán Jack Sparrow s očními stíny jako po celonoční pitce (Kiša) a Shrek se skutečně zeleným obličejem. To vše bylo do začátku prvního filmu pro všechny ostatní tajemství.

Cestu na Tyru jsme si (letos snad poprvé) nezkrátili lesem a vyhli se prudkému kopci na konci špatné odbočky. Krom hlavní náplně víkendu, tedy sledování filmů, jsme stihli spoutu dalších aktivit. Oba dva večery jsme hráli hru Time´s up a popisovali a pantomimovali slavné osobnosti. Stačilo ukázat na biceps a bylo jasné, že to je Brad Pitt (inside joke). Horší bylo, když v pantomimě nešel poznat rozdíl mezi Michaelem Phelpsem a Lochnesskou. V sobotu ráno jsme s Honzou Ševečkem zopakovali tradici a vyběhli na vrchol Javorového. Před námi se rozprostřelo podhůří Beskyd, v mlze zahalený Třinec a na lavičkách si svou chvilku slávy užíval první centimetr sněhu. Teploměr u chaty ukazoval čtyři stupně a někdo (kdo jiný než Ota) nahodil výzvu: koupel ve venkovním bazéně. Petr Jaroš se zvedl, musel jsem jít i já. Rozběhnout se a přeskočit červenobílou pásku stálo trošku odhodlání a moje tělo se ve vodě cítilo jako při akupunktuře, na každý nerv útočily jehličky ledové vody. V sobotu odpoledne jsme s Otou vytvořili nízké lanové centrum včetně frisbee golfového hřiště. Lana upoutala každého, přesto se všichni těšili na chilli fazole na večeři. Účinky se projevily v noci, rekord prý vytvořil JB s osm sekund trvajícím prdem. Sobotu večer opanoval poker s možností vyhrát nanukové špejle, Aktivity a další kolo hry Time´s up. V neděli ráno jsme po posledním filmu začali uklízet a doplňovat dřevo. Autobus i vlak domů jsme stihli a já jen počkal deset minut na Svinově a nastoupil do dalšího vlaku do Brna.

A co ty filmy? Všechny z nich jsem viděl poprvé a všechny se mi líbilo, zatím asi nejlepší výběr všech dob. Johny English a Králova řeč se v určitých okolnostech týkali toho stejného, anglického krále, ale jak komedie, tak psychologický film o princi, který překonával svou koktavost rozproudili diskuze o nejen naší identitě. V sobotu večer přišel Počátek (Inception) a v neděli ráno najednou všichni vyprávěli o tom, jak divné sny v noci měli. Hrdinou v posledním, prý klasicky nedělním filmu se stal Superman a diskuze po filmu a během oběda se točili kolem otázky, jestli lidi potřebují svého superhrdinu, svého zachránce.

*fotky: Jan Kiša, Jan Ševeček

Bydlení v novém!

2011-10-18T10:22:00.000-07:00

Konečně jsme se pořádně zabydleli, modře, žlutě a oranžově namalované stěny uschly, sice dva týdny trvalo než nám zprovoznili teplou vodu, pak zase nešla karma, přišli kominíci a za další týden jsme se mohli koupat v teplé vodě. Zapojení internetu přerušilo třítýdenní éru stolního hokeje jako hlavního zdroje zábavy a učení už taky trochu přibylo. Alespoň mě a Davčovi. Co na tom, že máme dvě ledničky a dva sporáky, tiskárnu sloužící jako chlebník a okno s výhledem na metr vzdálenou zeď. Do kuchyně se nám vejde i vana a vedle mé postele je místa i pro dvě kola. To třetí stojí na chodbičce.

Každopádně je to jiný pocit bydlet v bytu, který aspoň trošku dýchá duchem odvedené práce a vlastního přičinění. Sice nemáme terasu ani vířivku, ani nebydlíme ve vilové čtvrti (i když vila Tugendhat je jen pět minut pěšky), přesto se nám žije dobře. Koukáme na fotbal, navzájem si jíme rohlíky a všichni se shodneme na spánku s otevřeným oknem!

Masarykova univerzita, fakulta sociálních studií

2011-10-18T10:17:00.000-07:00

Tři roky, tři školy. Forest Lake High School, Waldorfské lyceum a nyní Masarykova Univerzita v Brně. Doufám, že právě tady se další tři roky udržím. Vlastně to může být let pět nebo i více. Skrz síto přijímacích zkoušek jsem byl přijat na fakultu sociálních studií. Další vysvětlení bude trošku složitější, ale ne nepochopitelné. Studuji dva dvouobory, Bezpečnostní a strategická studia & Politologie a Bezpečnostní a strategická studia (BSS) & Mediální studia a žurnalistika. BSS se mi tedy kryjí, což znamená, že místo třiceti kreditů odpovídajících jednomu dvouoboru nemusím získat šedesát, ale jen 45 kreditů. Ve skutečnosti jsem si ale zapsal předměty za celkový počet 55 kreditů. Čistě bílá budova fakulty stojí v centru nejcentrovanějším, hned vedle Ústavního soudu na Joštově ulici. Na svém city biku jsem z bytu ve škole za čtyři minuty. A co vůbec studuji? Nebo co ze mě bude? Na první otázku odpovím v dalším odstavci a pro tu druhou žádnou odpověd nemám. Razím filosofii studovat něco, co mě baví a neřešit co, ale kdo ze mě bude.

Politologie
Při výběru oboru seděla politologie na samém dně žebříčku, dnes jsem však rád, že jsem si ji vybral, protože mě paradoxně baví ze všeho nejvíce. V ročníku je nás necelých 200, posluchárny ještě nezejí prázdnotou, zářící obrazovky notebooků dominují nad papírovými zápisníky a ťukot kláves přehlušuje klikání propisek. V Úvodu do politologie se od despocie dostáváme k začátkům politiky v Řecku, v Politické filosofii srovnáváme Platóna a Aristotela, probereme většinu filosoficko politických směrů až k feminismu. Kromě těchto povinných předmětů jsem si vybral povinně volitelný Úvodu do problematiky psaní odborného textu, kde se učíme správně citovat relevantní zdroje, plagiátorství je totiž jeden z nejtěžších akademických zločinů. Ve čtvrtky mě čeká Politika a konflikty v letech 1914 až 1945, kde se nevěnujeme světovým válkám, ale menším konfliktům, které s nimi souvisely.

Bezpečnostní a strategická studia
Povinné předměty jsou jak jinak než Úvod do BSS a Dějiny strategie a strategického myšlení, ve kterých probíráme strategie vojenství od Řecka, přes Řím a středověk až k oběma světovým válkám. Překvapilo mě, že holek je skoro více než kluků a nevím, jestli nevěděli do čeho jdou nebo jestli je to opravdu baví. Do obou předmětů máme zpracovat recenzi na knížku v oboru, přičemž jedna musí být cizojazyčná a doposud nepřeložená.

Mediální studia a žurnalistika
Jak z názvu vyplývá, úvody jsou dokonce dva, přičemž k tomu do mediálních studií náleží i seminář. Docent Volek nás vzdělává v mediální gramotnosti a vypráví o Otázkách Václava Moravce, se kterým se zná. V Úvodu do žurnalistiky je zatím nejzajímavějším tématem vlastnická struktura médií a to, jak ovlivňuje samotná média a jejich obsah. Jako povinně volitelný předmět jsem si vzal Sportovní žurnalistiku, ale externí vyučující zatím ani jednou nedorazil.

Do konce semestru na mě čekají čtyři seminární práce a tři recenze. V spletitém bludišti informačního systému (ISu) už se mi podařilo zorientovat a zakusil jsem pizzu z menzy za studentských 40 korun. Každou středu v 8 ráno chodím na lezeckou stěnu a ještě za to dostanu jeden kredit. Přednášky trvají klasicky 100 minut, v knihovně si můžu přečíst denní tisk a v Krmítku utišit kručící žaludek. Téměř každý týden je možnost zúčastnit se různých debat, ať už s šéf redaktorem MF Dnes nebo se zástupcem německého velvyslance o atomové energii.

Trošku jiný orgasmus

2011-10-12T21:24:00.000-07:00

Pro co člověk žije? Mimo jiné to jsou momenty absolutního štěstí, radosti, úplného naplnění, nebo božího doteku, každý ať si zvolí svou definici. Každý ví, že materiální věci pominou, luxusní boty se ošoupu, nový počítač bude za rok starý. Momenty duševního štěstí však zůstanou, když ne na vždy, tak na dlouhou dobu uzamknuty v nitru každého z nás.

Jeden z těchto momentů, ten intelektuální nastal na jedné z přednášek. Vyučování může být jak nudné a úmorné, tak zajímavé a inspirující. Obdivuji učitele a přednášející, kteří komunikují se svými studenty, ptají se jich na otázky a názory. Jedním z takových je docent Holzer v Úvodu do politologie a řešení zrodu politiky v Řecku bylo prostě dokonalé. Proč se z despocie nebo tyranie vyvinulo demokratické Řecko? Jak tento proces souvisel s řeckou mytologií? Mohlo to být tím, že neexistoval jen jediný bůh a božstvo mělo i lidské vlastnosti, včetně těch nedokonalých a toto se promítlo i do formy vlády? Přesně tyto momenty jsem očekával od akademického prostředí. Momenty, které rozehřejí študákovu mysl.

Jedno odpoledne jsem na silničce vyjel na kopec za Brnem, přezul tretry za běžecké boty, zámkem obepnul kolo kolem stromu a vydal se na běh přes kopce po stezkách zapadaných žlutým listím klajdovských lesů. Už vědci a biologové dokázali, že fyzická činnost včetně běhání produkuje "hormony štěstí". U mě se tento pocit znásobil na samotném konci asi dvanácti kilometrového tréninku. Z lesa jsem vyběhl na planinu nad lomem a přímo naproti mě se při oranžovém západu slunce rozprostíral městský život Brna. Kontrast tmavého lesa těsně před setměním a romanticky nasvícené louky s táhlými stíny trnkového keře mě ohromil. Jakoby se na chvíli zastavil čas a ostré paprsky pomalu mizícího slunce za obzorem infikovaly mou duši čistou radostí a vnitřním pokojem.

Vymyslet nadpis mi trvalo snad déle než napsat samotný článek. Napadala mě spojení jako Pure joy nebo Radost na entou, ale nejen ze svého studia vím, že podle nadpisu se většina čtenářů rozhoduje zda si článek přečte či ne. A výstižný nakonec taky byl!

Rok po roce za mořem. Co mi dala Amerika?

2011-10-11T13:30:00.000-07:00

Musím se přiznat, že nadpis není úplně přesný a možná bude působit trochu zavádějícím dojmem. Nechť je tedy opraven.

Už je to o pár otočení kalendářem více, než jeden rok. Ze Spojených států jsem se vrátil v červenci roku 2010, ale tuto malou úvahu nepíšu až teď jen proto, že přicházející studený vítr za krkem mi připomínají Minnesotu. Píšu až teď, protože už mám za sebou celý školní rok v Česku, novou koncepci maturity, přijetí na vysokou školu a měsíc bydlení v cizím městě.

Co mi dala Amerika? Nic! Otázka by měla znít "co jsem si já vzal z Ameriky," protože rok je sice dlouhá doba, ale pokud člověk nemá vnitřní touho poznávat nové, otevírat se neznámému, zkoušet nevyzkoušené a jít za svým (klidně i na míle vzdáleným) cílem, nedostane nic. Zůstane sedět ve staré skříňce jako prošlá konzerva kukuřice, ke které nikdo nenašel otvírák.

Za oceán jsem odjel už plnoletý, což se ukázalo kromě možnosti si všechny dokumenty zařizovat a podepisovat sám i další výhodou. Zkráceně, příkladů by mohly být stovky, jsem dokázal pochopit, uchopit a vnímat v širších souvislostech jak se věci mají, jak funguje tamní kultura, co je jiné v americké domácnosti nebo jak je vnímána Česká republika. Říká se tomu všeobecný rozhled, lehce abstraktní fráze znamenající však pro vyvíjejícího mladého člověka mnoho.

Abych byl více konkrétní, samotný život v (začátcích) cizí rodině, to jak rodiče vychovávají své děti, jaké mají zvyky a tradice mi ukázalo, že každá domácnost je jiná a to, co dělá jedna, nemusí být nutně špatné jen proto, že to je jiné, než na co jsem byl zvyklý.

Hned po příjezdu jsem byl uvrhnut jako hruška do tašky s jablky. Neznal jsem jedinou tvář, hned první hodinu ve škole jsem usedl do špatné třídy, neměl komu sdělit své nadšení střídající strach a úzkost z neznámého. Když odečteme mírnou jazykovou indispozici, setkáváme se s takovými situace v životě poměrně často a i když se zdá poznávání lidí a začleňování se do kolektivu jako přirozené a jediné možné řešení, je jen v hlavě každého z nás, jak se s tím vyrovná. Člověk se necítí bezpečně v neznámém prostředí, můj první týden byl hrozný, hlavně když jsem byl sám a musel myslet na domov. Na treninku a ve škole poznal první kamarády a za deset měsíců odjížděl pryč od několika opravdových kamarádů. Taková zkušenost posílí každého.

Před odjezdem do států jsem neměl ponětí, co chci studovat a byl trochu rád, že budu mít rok navíc na přemýšlení. Možnost vybrat si jakýkoliv předmět mi dost pomohla. Vybral jsem si to, co mě baví a zajímá, což je nejlepší strategie na všechno, co děláme. Mezi mé nejoblíbenější předměty patřila jak americká, tak i světová historie, základy práva nebo kreativní psaní. Nejspíš není náhodou, že jsem skončil na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, obory žurnalistika, politologie a bezpečnostní a strategická studia. Někteří lidé říkají, že budoucnost bude ležet u nohou technikům, nejspíš to tak bude, ale jedničky a nuly by mě pohltily dříve, než bych došel k první zkoušce.

Staré rčení říká, že člověk doopravdy pozná, na čem mu záleží, až to ztratí. V životě jsem se více netěšil na malebné české hory po roce stráveném v rovinaté Minnesotě. Teď mi pro změnu chybí všudy přítomná jezera, rákosí a usínání při zvuku cvrčků místo rachocení nedaleké továrny.

Nemám rád, když lidi soudí jídlo podle toho, jak vypadá nebo v jaké je kombinaci. Jí se kvůli chuti a já se snažil být otevřený nejen americkým specialitám jako palačinky s javorovým sirupem a osmaženou slaninou, ale také k novým sportům nebo zvykům. Od Ameriky jím slunečnicová semínka, chleba se sýrem a marmeládou, chodím běhat, jezdím na běžkách, miluji všechny druhy závodů nebo sleduji zahraniční zprávy.

Samostatnost, slušná drzost nebo odvaha stát si za svým názorem, v Americe jsem se mimo to naučil třídit názory a vytvářet si vlastní, klást si otázky a vidět problémy z více perspektiv.
Rok to nebyl v žádném případě ztracený, naopak, v maturitním ročníku jsem mohl čerpat z probraného učiva, brát věci s nadhledem a dokonce jsem přestal být nervózní.

Každý má své problémy, i já mám své, v Americe i teď. Důležité je to, co si dokážeme odnést z prožitých situací, jak se z nich poučit a rok v jiné kultuře daleko od domova tomu pomůže více než dva v maminčině objetí.

A to bych skoro zapomenul na všechny ty zážitky, procestovaná místa a zajímavé lidi. Naštěstí existuje blog a picassa.

Noční výlet na Smrk

2011-10-07T23:39:00.000-07:00

Vojcka už jsem pár týdnů neviděl, každý začal novou školu a zažil spoustu zážitků. Nikdy jindy, než v noci však ani jeden z nás neměl čas, což nás vůbec nemohlo zastavit, naopak, přidalo to jistou dávku dobrodružna. Vlastně ani ne, protože Vojcek zná Smrk stejně dobře jako Výškovice, a tam bydlí. O půl desáté, s červenou blikačkou vzadu a čelovkou na hlavě jsem dojel k Vojckovi, kolo složil do kufru a zanedlouho jsme vyráželi z lidu prázdného parkoviště na Smrk. Světelný smog pohltily mraky a Vojcek zapomněl svou čelovku. Naštěstí jsem do batohu přibalil dvě baterky, ale má vyhraná bludička ze závodů nedosvítila skoro ani na Vojckovy kotníky. Přes mlhu jsme občas neviděli ani značku, natož světla vesnic v podhůří. U vrcholového rozcestníku jsme se jen otočili a skrz vítr a smrčí sestoupili zase dolů k autu a mezi tím vším ještě stihli probrat všechny lezecké novinky a pomluvit politiky. Z Václavovic na mě ještě čekala mrazivá jízda na kole domů. Ve tři třicet jsem se zabořil do peřin a nechal si zdát o dalších dobrodružných výpravách.

Dobrodružství s ČD: Táborák na nádraží v Nezamyslicích

2011-10-02T22:14:00.000-07:00

2.10.2011
Zatím snad nebyl týden, kdy by cesta z Ostravy do Brna nebo na druhou stranu probíhala tak, jak má, tedy nerušené dvě hodiny a patnáct minut v poloprázdném kupé vagónu Českých drah. Na Svinově jsme s velkou dávkou štěstí našli nikým neobydlené kupé, vytáhli domácí buchty a notebooky, ale učení jsme po pár minutách vzdali. Vlak najednou zastavil, nikde žádná světla ani modrý nápis označující nádraží, jen tma a pole. Za nedlouho přiběhla průvodčí se sdělením, že se někde na trati stala nehoda a že použijeme náhradní autobusovou dopravu. Chudák paní, muset opakovat tohle zprávu každému kupé zvlášť. Chodbou se začaly šířit zvěsti o sebevrahovi na kolejích. Dokud se nenajdou všechny jeho části, žádný vlak neprojede. Lokomotiva se však pohnula a za chvíli zastavila na nádraží v Nezamyslicích, všichni jsme vystoupili a prošli skrz nádražní budovu v domnění, že už na nás budou čekat autobusy. Z nádraží jsme udělali tři kroky, dál už to nešlo. Všude kolem stálo tolik lidí, že byl zaplněný celý prostor před nádražím a nikde žádný autobus. vypadalo to, jako kdyby se celé Nezamyslice shromáždili na poklidnou demonstarci. Někteří říkali, že už zde čekají hodinu a tak jsme zamířili k trávníku a udělali si pohodlí. Vedle nás seděli trampíci a jeden se zvedl se slovy "Tak já jdu pro dřevo." Kdyby tady byla alespoň hospoda poblíž, mysleli si všichni. Ti pohotovější už zvonili na místní rodinné domky a kupovali víno, rum nebo lahváče. Na chodníku před nádražím jsme rozdělali oheň, ořezali klacky a rozbalili párky. Po přijetí dalšího rychlíku se u ohně setkala snad celá ostravská skupinka, po kruhu koloval bílý rum a koštovali se klobásky nebo opékaná jablka. Postupně začaly přijíždět autobusy, ale my jsme místa přenechali jiným nervózně čekajícím a dál seděli u táboráku. V 10 hodin večer už se otevřela trať, nastoupili jsme do přeplněného rychlíku a ve stoje v uličce cestovali dále do Brna, kam jsme po té nejneobvyklejší cestě dojeli kolem půl dvanácté.

Autobus pro nedočkavé cestující se naplňuje, zatímco my opékáme.

Už poloprázdná nádražní budova, jen my čekáme na vlak

Pár kilometrů po beskydském hřebenu

2011-10-01T23:53:00.000-07:00

Ve čtvrtek jsem dorazil z Brna a ještě stihl provětrat své horské kolo, Nathana, Kišu a Marka Osohu. V bobrovnickém lese jsme prozkoumávali stezky zakryté spadanými listy a brázdili lesy jako po červeno žlutém koberečku. Kiša jel naši oblíbenou úzkou uličkou ve svahu nad řekou úplně poprvé a při přejíždění koryta malého potůčku se netrefil na desku a skočil přes řidítka. Nathan se hned za chvilku vykoupal v dalším potůčku, když chtěl po prudkém sjezdu zastavit před mostkem.

V pátek za mnou na kole přijel Martin Polok, projeli jsme radvanické lesy a haldy a vymysleli plán na krásnou teplou sobotu - výlet do Beskyd.

V Kunčicích jsme nasedli na vlak, koupili si celodenní jízdenku na kolo, ale průvodčí se ani neobjevil. Z Frýdlantu jsme kolem přehrady Šance dojeli k Masarykovu údolí, předjeli dva Poláky a studeným ránem stoupali k Visalájím. Polok trošku nestíhal a já si sám ve předu užíval naprosté ticho, modrého nebe, miliony barevných listů padajících pod kola a stékající pot pod helmou. Míjejíc pěší turisty provozující tolik moderní nordic walking jsme poslouchali hlášky jako "ty vole, dobří blázni" nebo "bacha, šílenci na kolech!" Z Bílého kříže to teprv stálo za to, na kolo snad nejideálnější hřeben po červené značce na Malý Polom a dál směrem na Slavíč jsem nejel poprvé, ale Polok ano. Pařez na mýtince mi znovu pomohl při samospoušti a po roce vznikla další originální fotka s dvěma cyklisty ve předu a Lysou horou a další půlkou Beskyd v pozadí. V této odlehlejší oblasti už jsme nemuseli uhýbat mnoha pod kola plantajícím se turistům a dojeli na chatu Slavíč. Na Poloka jsem další chvilku počkal a tak unaveného člověka už jsem dlouho neviděl. "Takhle mrtvý jsem na kole ještě nebyl, "říkal. Sotva zvládnulů sesednout z kola, polévka však všemu pomohla a já vyhrál s taktikou stylu "tak pojedem na Slavíč a pak uvidíme, jak se budeš cítit." Nebo "...no ještě můžeme až k dalšímu rozcestí a pak se uvidí". Po pravdě jsem chtěl dojet po hřebenu až na Prašivou a sliboval jsem Polokovi, že pak z Frýdku pojedeme vlakem. Další část vedla více dolů než nahoru, Polok se kousl, snažil se, zabral a za chvilku jsme po pár kamenitých sjezdech uviděli dřevěný kostelík na Prašivé. Kdybych měl tachometr a nebrzdilo mě auto přede mnou, svištěl bych dolů po cestě osmdesátkou. Ve Frýdku jsme byli ani ne za půl hodiny a ve vlaku jsme samozřejmě nepotkali žádnou průvodčí, ale ten výlet za těch padesát korun stál!

Na silničce do krasu moravského a kopců brněnských

2011-09-28T23:51:00.000-07:00

Neplánoval jsem si koupit brněnskou šalinkartu, naopak, přivezl jsem si dokonce dvě jízdní kola. Jedno je staré horské, které používám na cestování po městě a každodenně do školy. Druhé kolo je moje silnička, se kterou jsem za dvacet minut pryč z Brna na jakoukoliv stranu. Vyjel jsem kolem Brněnské přehrady, přes Kuřim zpátky nebo na druhou stranu přes Adamov a Křtiny do Ochozu u Brna a dlouhým kopcem, který je tak čtyři krát větší než jsou Bazaly jsem z Líšně sjel zpátky domů. Největší problémy a stresové situace mi připravují brněnské tramvajové, pardon, šalinové, koleje. Kolem nich je na obou stranách třeba jen metr silnice a všichni přes ně bez problémů jezdí, jenže na kole to je trochu nebezpečnější, hlavně když chci odbočit. Schytal už jsem pár zatroubení, ale to spíš při proplétání se kolonami, které se zejména v centru tvoří nezáležíc na tom, jestli zrovna je nebo není špička.

V den státního svátku jsem vyjel až k Holštejnu do Moravského Krasu. Kolem Macochy jsem přijel do Sloupu, z baťůžku vybalil lezečky a zabouldroval na Hřebenáči. Další oklikou pak dojel až do hospody k Pepkovi, objednal si nivu, zkontroloval jeskyňářskou základnu a skrz pole a lesy, přes kopce a údolí se vydal zpátky. Nedivím se, že mnoho dobrých cyklistů pochází právě z Brna, kopce jsou všude kolem a už se nemohu dočkat, až si na jaře přivezu horské kolo a prozkoumám všechny lesy okolo města. Výlet stačil na 105 km a za prvních osm dní jsem jich najel celkem 230. K tomu chodím po večerech, někdy i po ránu běhat s Vojtou Vaňharou, nejoblíbenější pasáží se staly dlouhé schody vedoucí od hlavního nádraží až nahoru na Petrov, potom seběhnout dolů ke škole a zase nahrou až na Špilberk, odkud je nádherný výhled na noční Brno.

Oderská mlýnice – s křečema, ale bez defektu

2011-09-24T22:56:00.000-07:00

Oderská mlýnice – poslední závod seriálu Kolo pro život. Na rosou pokryté louky při okraji vojenského prostoru Libavá se sjely stovky aut a více než patnáct set cyklistů, ať už kategorie Elite,naprostí hobíci nebo rodiče s dětmi. Všichni chtěli využít babího léta na konci sezóny a změřit síly v těžkém terénu.

Můj ochotný a dobrovolný tří členný realizační tým (Nathan – řidič, motivátor a kameraman, Luci a Sany – fanoušci a nutriční asistenti) mě přivezl do Klokočůvku u Oder. Vyzvedl jsem si startovní číslo, památní tričko závodu a při studování mapy a profilu tratě potkal Ondru Češku. Hlavně nedostat defekt, nevysekat se někde na štěrkové zatáčce a dojet!

Živý had závodníků se obtáčí kolem celého fotbalového hřiště, zbývá deset minut do startu, obří reproduktory rozehřívají atmosféru a všichni už nervózně přešlapují. Start je společný pro oba závody, dlouhou trasu měřící 59 km a kratší dvaceti kilometrovou Fitness jízdu. V první řadě svírají řidítka esa české cyklistiky, mezi nimi i Pavel Boudný, mistr České republiky v maratonu nebo Jan Hruška, bývalý výborný silničář. Lepší místo než ve třetí čtvrtině dlouhé řady na mě nezbylo. Ozývá se startovní výstřel a než vůbec projíždím startovní bránou, uběhnou tři minuty. Ti nejlepší už jsou v té době na vrcholku prvního kopce. Na kamenité polní cestě v prvních pěti kilometrech závodu se jede kolo na kolo, řidítka vedle řidítek, pláště o sebe škrtají a jeden ze závodníků přímo přede mnou padá do pole. Na okrajích prašné cesty už klečí první nešťastníci s pumpičkou a náhradní duší v ruce. V kopcích uprostřed polí se had roztahuje a tempo uklidňuje, každý se soustředí na svůj výkon, já co chvilku pokřikuji „zleva!“ nebo „zprava!“. V malé vesničce vstala od piva snad celá hospoda a hlasitě povzbuzuje každého projíždějícího cyklistu. Po prvním malém okruhu se odpojují závodníci s oranžovými startovními čísly a jen ti nejodvážnější najíždí na tradiční skokánek u cílové brány. Na všechny ostatní čeká smrtící kopec po úzké asfaltové cestě obsypané stovkami diváků, každý křičí, v uších mi zní řehtačky a trumpety jako na hokeji. Přes potem a blátem pokryté brýle skoro nevidím, při projíždění občerstvovací stanice do ruky dostávám pivo v kelímku, naštěstí jen Birell, ale někteří neodmítají ani nabízené koloritní panáky. Při dalším občerstvení těsně za půlkou závodu dostávám od Nathana spolu s naplněným bidonem i zprávu „Dvacet minut za vedoucí skupinkou!“. V náročném terénu mi občas střílí přehazovačka a při prudkém výjezdu padá řetěz. Posledních pět kilometrů už jedu na doraz, všechny muslli tyčinky a energetický gel už mám dávno v sobě. Cítím, že nemůžu a zatímco celý závod jsem míjel závodníky já, teď mě předjíždí skupinka asi pěti bikerů. Před námi se objevuje závěrečná pasáž na louce připomínající cyklokrosovou dráhu, na skákání přes klády však nikdo nemá síly. Projíždím cílovou bránou 45 minut za vítězem – Pavlem Boudným. Jakmile slezu z kola, chytají mě křeče do stehna a podle vzoru tenisty Nadala se sesouvám na trávu. Když protahuji jednu nohu, křeč se zakousává do té druhé, zachraňuje mě až Nathan s rychlou masáží.

Tomáš Hauptvogel neúnavně moderuje a závodníci dojíždějí do cíle i potom, co už jsem osprchovaný já i kolo. Před vyhlášením vítězů předvádí své umění Pepa Dressler a na BMX kole přeskakuje několik ležících dětí. Za kupón ze startovní tašky dostávám těstoviny a s pivem v ruce vnímám uvolněnou atmosféru letos posledního velkého závodu. Oderská mlýnice dala zadost svému jménu, byla to pořádná mela.

Masarykovy debaty - KSČM by měla být zakázána

2011-09-21T22:19:00.000-07:00

Po prvních přednáškách a polo oficiálních setkáních s dalšími studenty jsem se s Davidem, Magdou a Katkou vydali do auly Právnické fakulty MUNI, kde se uskutečnily v tomto školním roce první Masarykovy debaty, pořádané některými studenty politologie. Dva odborníci argumentovali pro a dva jejich oponenti proti dané tezi, která pro dnešní debatu zněla KSČM by měla být zakázána. Pozvání přijali místopředseda senátu a bývalý předseda vlády Petr Pithart a politolog Lubomír Kopeček jako oponující a na druhé straně senátor Jaromír Štětina a advokát Stanislav Němec zastávající danou tezi.

Oproti jiným pozdě příchozím včetně nás už zbyla místa jen na schodech, avšak ti ještě později příchozí se ve stoje tísnili u zadní stěny. Při vstupu do místnosti jsme obdrželi hlasovací lístky s odpovědmi ANO, NEVÍM a NE na danou tezi. O debatu byl velký zájem jak mezi politology, právníky, tak i mezi jaksi zainteresovanou veřejností. Na začátku debaty každý z pozvaných pronesl v sedmi minutách svůj názor. Petr Pithart vzpomněl dvacet let starou historku, kdy se na stejnou otázku v studenty zaplněném brněnském divadle zeptal jeden z účastníků. Po několika sekundovém tichu tehdy pronesl „nechme KSČM porazit ve volbách“ a stejný názor zastával i dnes. Naopak Stanislav Němec, který vypracoval návrh žaloby navrhující pozastavení činnosti KSČM, oponoval tím, že už samotná KSČM porušuje článek 5 Ústavy ČR. Ten zní: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“

Před začátkem debaty jsem zaškrtl políčko NEVÍM. Po vstřebání argumentů obou dvou stran akademické debaty jsem si, i když nedisponuji všemi odbornými a historickými fakty, lehce utříbil vlastní názor. Za komunistické zločiny páchané v minulém režimu by měli být stíhání a trestání jednotlivci. V listopadu nešlo o revoluci v přesném významu slova, ale jen o předání moci budoucí demokratické vládě bez použití násilí. Podle slov Petra Pitharta v té době nikdo neupíral své myšlenky ke zrušení nebo zakázání KSČ, parlament měl plné ruce práce se schvalováním zákonů nového volebního systému a prvních postkomunistických hospodářských zákonů. To, jestli je nynější strana KSČM protiústavní, může rozhodnout pouze Ústavní soud a takovou žalobu může podat pouze vláda nebo prezident republiky. Jestliže soud někdy rozhodne, že KSČM je protiústavní, může ji buď pozastavit činnost a upozornit na konkrétní místo porušení, strana problém odstraní a teoreticky může fungovat dále nebo může stranu rovnou rozpustit, což znamená faktické zrušení, tak jako v nedávném případu Dělnické strany. Jestliže pak Ústavní soud nenajde problém, strana má právo nadále existovat a potom už je jen na voličích, kolik dostane ve volbách hlasů a jaký bude mít vliv. Nezrušením KSČM hned po revoluci jsme v praxi ukázali základy demokracie a nechali samotný lid zvolit si jiný systém vlády. Na konci debaty jsem v druhém hlasování zaškrtl políčko NE.

Debata se přiostřila, když se ke slovu dostal Vladimír Hučín, dříve pracující v Bezpečnostní informační službě a podle jeho slov disponující jasnými důkazy o zločinech páchaných KSČM. Další věty přetvořili zatím klidnou debatu o pořád aktuální, avšak ne tak závažné a nikoho momentálně neohrožující otázce na vzrušenou a podle pana Pitharta konspirační teorii. „Není pravda, že parlament kontroluje BIS, je to naopak, to BIS kontroluje parlament,“ pronesl senátor Štětina. „Jestli tady v sále jsou novináři, tak máte pane Štětino titul BIS kontroluje parlament a budete to muset dokázat, to je síla toto,“ reagoval Petr Pithart. Vladimír Hučín sedící v první řadě hned vedle sestry bratří Mašínů řekl, že „vláda nemá zájem o tyto materiály“, a že on sám skončil za pokus o osvětlení těchto dokumentů na rok v Pankrácké věznici. Pro nás studenty to byla velice zajímavá, ale pořád neosobní debata. Pro paní Mašínovou část jejího životního příběhu.

Po dvou hodinách byla debata ukončena a mi osobně dala jak obecné a faktické argumenty pro oba názory, tak pocity a názory přímo zasažených lidí. I když byl po druhém hlasování stav nerozhodný (43 % ANO/14 % NEVÍM/43% NE), zvítězila strana pro zakázání KSČM, jelikož oproti prvnímu hlasování před vypuknutím debaty získala více hlasů (33%/22%/45%).

První den vysokoškoláka

2011-09-19T21:15:00.000-07:00

Je to za mnou, první školní den v Brně, na druhé největší a třetí nejstarší univerzitě v České republice. Jsem zvědav, jak dlouho mi bude trvat, než se zorientuji v budově fakulty a samotném Brně. Nečekal mě žádný oficiální začátek, přišel jsem na první přednášku a nikoho neznajíc usedl do lavice posluchárny. Všechny dnešní přednášky byly o dost zkrácené a týkaly se sylabů, tedy jakési osnovy každého kurzu, jeho očekávání a povinnosti. Teď už mě čeká jen řada seznamovacích akcí v místních hospůdkách...

Nová adresa: Brno město!

2011-09-13T13:29:00.000-07:00

Přesně za týden mi začne nové období, vysoká škola a s ní i studentský život, vstávání na přednášky nejdříve o půl desáté, paběrkování na těstovinách, rýži a masu přivezenému z maminčiny kuchyně, podnikání večerních dobrodružných výprav na, brněnsky řečeno, Svoboďák nebo zvykání si na mnohými proklínané Starobrno.

Zažádal jsem si o koleje, dostal je, ale nakonec je i odmítnul. Privát obývaný čtyřmi borci z Ostravy zvítězil, a to i přes všechny počáteční problémy. (Nejméně) na rok se mými spolu bydlícími stali David Klamka, Vojta Vybíral a v neposlední řadě Jáchym Pivovar, jehož rodičům patří i samotný byt. Lokalita má své klady i zápory, budeme bydlet přímo v centru, dvanáct minut pěšky od mé školy a třináct od nádraží. Jenže naše ulice je, jak jsme se taky při první návštěvě přesvědčili, i v jiném centru. V centru romské komunity blízko známé ulice Cejl. Před předním vchodem stojí starý gauč, v prvním mezi patře hromada desek a v druhém je na zdi nasprejovaný obrovský modrý obličej. Pojmenovali jsme ho Lojza. Na sousedy si však nemůžeme stěžovat, ten přímo vedle nás býval podle dřevěných placek na společné chodbě nejspíš tramp a většina ostatních, jakéhokoliv vzezření, nás zdraví jako první a občas i pozametají chodbu.

Lojza

Interiér našeho budoucího bytu potřeboval jistou designovou proměnu. V Bauhausu jsme nakoupili barvy, z domu přivezli čtyři válečky a štětky a pustili se do malování. Nejdříve jsme však museli odstranit kresby na stěnách po bývalé nájemnici, zasádrovat sedm set šedesát tři děr po hřebících a až poté jsme nanesli bílou a po zaschnutí oranžovou barvu. Neustále jsme žili v nejistotě, jestli nám barva vyjde. Nakonec jedna stěna zůstala bílá. Další den jsme začali malovat druhý pokoj, zvolili jsme šmoulově modrou a žlutou, obě barvy zkombinovali a vznikl krásný budoucí obývák. Při tom Vojta vždy s někým zajel na otočku do sběrného dvoru vyložit pár starých skříní a jiného harampádí. "Kluci, to mi tady nemůžete jezdit pět krát denně," říkal nám při posledním výletu místní pracovník. Koupelna je u nás součástí kuchyně, vanu od kuchyňské linky odděluje jen závěs. Nejhorší přišlo při umývání starých dřevěných oken, ale výsledkem bylo, že se dovnitř dostalo dvakrát více slunečního svitu. Po dvou dnech bylo vymalováno a uklizeno. Příští víkend přivezeme postele, skříně, nějaký stolek, televizi a snad bude vše jako doma!

Pohár Beskydské magistrály, závod horských kol, Morávka

2011-09-11T23:21:00.000-07:00

Toto léto začíná nový ročník Poháru Beskydské magistrály a závod horských kol se bude počítat dohromady s následujícím závodem na běžkách, který se bude konat na Bílé.

S Vojtou Vaňharou jsme v neděli ráno s dvěmi koly v kufru vyrazili na Morávku. Zatímco poslední dny propršely, dnes se nebe vyjasnilo a už ráno dlouho před závodem bylo dost horko i v rozepnutém cyklo dresu. Nápor u registrace byl tak velký, že poslední zájemci dostali jen ručně napsaná startovní čísla. Na řidítka jsem si připnul 71ku, naplnil láhev a jel rozehřát svou černou Konu.

Trasa závodu měla měřit 35 kilometrů, přijeli jsme deset minut do startu a už na nás zbyla místa na konci chumlu. Start byl stejný jak pro dlouhý závod, tak i pro závod na 15 km, který jely zejména děti s nebo ti starší už bez doprovodu rodičů. Problémy přišly při předjíždění právě těch dětí, které se postavily na začátek startovního pole a Vojta a jeho kamarádi z Mike Bike týmu mi hned ze začátku ujeli. Závod vedl nejdřív na Travný, potom dolů na Morávku, nahoru na Slavíč a zase dolů, kolem přehrady až zpátky k lyžařskému vleku. V polovině prvního kopce, o kterém jsem věděl, že právě v něm se více méně rozhodne a celé startovní pole se roztrhá, jsem předjel Ondru Češku a dojel Vojtu. Spolu jsme sjeli dolů, v jedné ostré zatáčce jsem na štěrku k zatáčení použil i svou levou botu a málem to neustál. Sjezdy prostě ještě musím trénovat. První problémy s orientací a značením tratě přišly při stoupání na Slavíč, kde nebyli žádní organizátoři ani značky, sjeli jsme skupinku kluků z Mike Bike týmu, špatně odbočili a ztratili nejméně tři minuty. V dlouhém kopci na Slavíč se i naše skupinka roztrhala a já se i pro mě překvapivě držel s jednou slečnou v jejím čele. Za námi zůstal i Vojta a já jen doufal, že můj náskok při cestě nahoru neztratím při cestě dolů. Na rovném úseku kolem přehrady nás však dojeli dva kluci, což nakonec nejlépe vyhovovalo právě mě. Do mírného kopce jsem moc nestíhal a jen se vyvážel v závěsu, ale jakmile přišel poslední prudký, asi 3 kilometrový kopec až do cíle, udržoval jsem si své tempo a pomaloučku začal celé skupince zase ujíždět. Při nulové představě na kterém místě bych se mohl nacházet jsem až do posledního metru cílové rovinky bojoval s dalším závodníkem a o, dostihově řečeno, délku kola ho porazil. Při vydýchání jsem čekal na Vojtu, který přijel asi čtyři minuty po mně.

Většina závodu vedla po zpevněných cestách a daleko rychlejší bych byl třeba na cyklokrosovém kole, ale pro mě bylo důležité si ověřit svou výkonnost. Nedělá mi problém rychle točit nohama a pedály zvedat nahoru, což mi pomáhá zejména v kopcích, ale horší a těžší je pro mě tlačit do pedálů, jezdit více silově a zrychlit na rovinkách. Hodně lidí si ztěžovalo na organizaci závodu, ale více než menší bloudění mě nebavilo čekat dlouhou dobu na vyhlášení výsledků. Mezi tím jsme se zašli vykoupat do ledové řeky Morávky a čočkovou polévku spláchnout pivem, respektive Kofolou. Čekání se vyplatilo, nejdříve šel na bednu Vojta za třetí místo a hned po něm já za druhé místo v kategorii juniorů, v tomto případě závodníků do 22 let. Tak jako před půl rokem v zimě jsem dostal stejný batoh a termosku jsem s Vojtou vyměnil za zámek na kolo. Podle srovnání všech časů jsem dojel celkově na devátém místě. Za týden mě čeká Oderská mlýnice.

Výsledková listina: http://www.msregion.cz/assets/galerie/vysledkova_listina.pdf

Noc strávená ve vagónu - YL leaders weekend

2011-09-03T14:42:00.000-07:00

Každoroční víkendovka vedoucích a dobrovolníků Young Life Ostrava se přesunula z beskydského Gruně do Staré Vsi, pro společný zážitek jsme vyjeli z Ostravy na kolech. Za nedlouho jsme se objevili na nádraží u kostela. Vagón už na nás čekal, jen koleje před a za ním se někam poděli. V areálu místní fary jsme v záři zářijového slunce povídali, diskutovali, poslouchali, přemýšleli, navzájem se povzbuzovali a plánovali další školní rok. Do paměti se mi zaryla Otova hra, kdy každého pojmenoval určitou věcí (počítač, strom, dům, ...) a ostatní pak měli možnost metaforicky popsat, jaký ten počítač je a co jsou jeho silné a slabé stránky. Večer jsme opékali a slyšeli cink cink pokaždé, když některá z oveček za ohradou udělala sebemenší pohyb. V noci nikdo nezamířil do budovy samotné fary, ale do vagónu, každé kupé disponovalo třemi postelemi, jen Martin Polok měl menší problém, aby se vlezl na postel, musel by si otevřít okýnko a vystrčit nohy ven. Podle ještě originálního ruského jízdního řádu jsme věděli v kolik hodin ráno vystoupit a nikdo naštěstí nedostal pokutu za čůrání v zastávce. Chvíle, na kterou většina z nás ještě dlouho nezapomene přišla při cestě na kole zpátky, u řeky Odry kousek od Pískových Dolů v Ostravě. Vyjeté koleje byly moc obtížným terénem pro kolo od Terky. Já jsem jen viděl, jak ho naštěstí nezraněná Terka vytahuje z příkopu s předním kolem ve tvaru osmičky a celým pokrouceným ráfkem.

Dobrodružství na cestě stopem - nocleh u Rumuna a konečná v Budapešti

2011-08-31T19:37:00.000-07:00

Když Adrian uslyšel, že chceme strávit zbytek noci venku, zhrozil se a začal nám říkat, jak to je nebezpečné a že budeme rádi, když nás jenom okradou. V autě se na moment rozhostilo ticho. „Zůstanete u mě doma, zajdeme na večeři a můžete se osprchovat, ok?!" O takové nabídce jsme ani nesnili, ale přece jenom mi v hlavě pořád blikalo červené světýlko nejistoty, nedůvěry a opatrnosti. V zatáčkách se Adrianovi na zpětném zrcátku pohupoval malý křížek, což mě trochu uklidnilo. „Vy jste pomáhali zadarmo v Bulharsku, já pomůžu vám. Bůh mi to pak vrátí“ řekl Adrian a připomněl mi šíleného řidiče muzikanta, který nás s Kubou svezl v New Yorku. Projeli jsme nasvíceným historickým centrem Temešváru a zastavili před kolejemi místní univerzity. Nikdo nedbal tomu, že je zítra pracovní den a všude kolem postávali a bavili se studenti. Každý jsme si dali obrovský hamburger a vzali si ho do Adrianova bytu, docela podobného těm klasickým českým panelákovým bytům. Aby taky ne, byly postaveny ve stejné době a za stejného režimu. Po skákání do studeného jezera jsme se umyli v teplé vodě ve vaně a usnuli na Adrianově velké posteli, zatímco on na gauči v obýváku.

Vzbudil nás východ slunce, vyměnili jsme si s Adrianem telefonní čísla a facebook a při cestě do práce nás vyhodil na exitu z města. Stopovací štěstí při nás stálo i při třetím pokusu, po pěti minutách nám zastavila bílá dodávka. Domluvit se patřilo i teď k největším překážkám. Naším cílem bylo maďarské město Szeged a potom Budapešť. Řidič jednou kýval ano, pak zase ne, nakonec jsme nastoupili a on pořád zmiňoval nějaké město Sannicolau. Alespoň jsme se zvládli představit, Daniel byl profesionálním řidičem a měl dobré kamarády, co uměli anglicky. Najednou mi předal telefon a já se dozvěděl, že Daniel jede až do Budapešti, ale v městečku u hranic musí zastavit a na hodinku a půl až dvě si zdřímnout. Včera večer, když jsme přemýšleli jestli nepřespat někde pod horama, mě ani nenapadlo, že dnes ráno už můžeme být na hranicích s Maďarskem a na cestě do Budapešti. V městečku Sannicolau jsme se Sany zašli do centra a na lavičce uprostřed kolonády si uvařili ovesnou kaši a utratili poslední rumunské peníze v Carrefouru. Zanedlouho už jsme zase seděli v kabině, na hranicích si přetočili hodinky a závratnou rychlostí 80 km/h mířili do maďarského hlavního města. Daniel nás vysadil přímo v centru, během dvou minut z nás tekl pot a voda z rumunského potůčku v mých vnitřnostech se znovu hlásila o slovo. Dostali jsme se až k výpadovce na město Györ, ale v centru nám nechtěl ani po dvou hodinách nikdo zastavit, což bylo vcelku logické, ale smutné a zároveň značně unavující. Kdybychom vystoupili někde na dálnici před městem, možná bychom měli větší šanci, ale zároveň bychom se připravili o poslední záchrannou možnost – vlak. Po pěti hodinách s batohem na zádech a prochozeným celým centrem jsme se uchýlili právě k poslední záchraně. K jistotě v podobě vlaku. Na nádraží jsme potkali dva Američany studující jeden semestr na místní univerzitě, půl hodiny povídali a dostali pozvání strávit dvě hodiny scházející k odjezdu našeho vlaku u nich v bytě. Oba jsme se Sany byli unaveni, za poslední rozměněné forinty jsme koupili džus a vodu a neměli jsme ani na jízdenky na metro. Kdykoliv jindy bych takovou nabídku přijal, teď jsme jen projížděli fotky z hor a užívali si pocit jistoty s nohama nahoře a sluchátky v uších. Nikdy bych neřekl, že neúspěšné stopování vezme člověku tolik energie, hlavně té psychické. V 20:05 zapískal průvodčí, vlak se dal do pohybu, jen slečna sedící s námi v kupé vytáhla asi dvacet časopisů o vaření, rozsvítila zářivku a začala číst. Půl hodiny jsem se snažil usnout se schovanou hlavou za záclonou českých drah a při neúspěchu se zeptal, kolik časopisů ještě plánuje dneska v noci přečíst. Světlo zhaslo a za pět hodin jsme vystupovali v Ostravě na hlavním nádraží. Dobrodružství do poslední sekundy, tak by se daly nazvat poslední momenty našeho výletu. Dveře vlaku nešly otevřít, tlačítko nefungovalo, přeběhli jsme na druhou stranu vagónu, přitom pošlapali spící cestující v uličce, ale dveře také nešli otevřít. Už jsem se viděl v Bohumíně. Prolezli jsme mezi vagóny a dveře se za pískotu průvodčí konečně otevřely. Sladký domov.

Čekáme až se Daniel vyspí, Sany píše deníček

Sannicolau, městečko u hranic s Maďarskem

Budapešť a Dunaj

Všechny fotky na: https://picasaweb.google.com/tomas.macecek/Romania253182011

Výstup na Vf. Retezat a začátek dlouhatánské neobyčejné pouti domů

2011-08-29T21:42:00.000-07:00

Po snídani jsme sbalili stan a oba jsme s velkými, ale o poznání lehčími batohy vyrazili na poslední pochod horami. Až na cestě jsme se rozhodovali, kudy přesně půjdeme a neúmyslně zvolili nakonec asi nejdelší možnou trasu na horu Retezat (2482 mnm), už z dálky poznatelnou díky svému pravidelnému tvaru pyramidy. Potkali jsme další českou skupinku, která spala přímo na vrcholu této hory. Od vrcholu jsme šli už jen dolů. Při pauze jsem začal pociťovat, jak se mé tělo pere s vodou nabranou z potůčku a trošku jsem posprejoval žulové bloky. Podle mapy vedl ze sedla Saua Lolaia dolů chodníček, ale žádná značka tam ve skutečnosti nebyla a chvilku nám trvalo začátek chodníčku vůbec najít. Orientoval jsem se podle postavených kamenných mužíků, přeskakovali jsme z kamene na kámen a prodírali se kosodřevinou – dobrodružná stezka. Vyšli jsme v údolí a vedle nás poklidně protékala říčka Stanisoarei sbírající vodu ze všech jezer. Velké bobky okolo mi nepovolily pocítit žízeň. Odpoledne jsme došli k chatě Pietrele (1480 mnm), potkali další Čechy a mířili dál k chatě Carnic (1005 mnm), což ve skutečnosti byly dvě hodiny nudné chůze po kamenité cestě. Jediným zajímavým místem byly vodopády Lolaia, které nelze minout odbočíte-li u rozcestníku s nápise Cascada. Na chatě Carnic bylo ubytovaných pár Slováků a zeptali jsme se jich jak se dostat do města. „ O víkendech sem jezdí minibusy, ale teď přes týden nevím...zkuste někoho v campu“. V campu jsme natrefili na příjemného dědu, nejspíš vlastníka, jak připravuje obrovský oheň. Ochotně slíbil, že nás vezme autem do města, jen musíme počkat, než to tady dodělá. Čekali jsme asi deset minut a on pak přisedl. „Tomáš, čím chcete platit? Eura nebo Lei?“ Trošku jsem se zarazil a zeptal se, kolik chce. „Za 60 Lei vás vemu až na vlak“ Nabídli jsme mu krabičku cigaret L&M, ale tolik peněz jsme nebyli ochotni zaplatit. Děda pořád vypadal, že nám chce pomoci, ale až později jsem pochopil, že by jel dolů jen kvůli nám. Šli jsme tedy pěšky a za chvilku se za námi objevilo auto. Měli plno, ale po rozbité kamenité cestě nejeli zase o moc rychleji než my. Hory ustoupily a z ničeho nic začala nově vyasfaltovaná silnice, potkali jsme první domorodce ve staré Dacii. Vesnice Nucsoara (630 mnm) asi čerpala příjmy z turistického ruchu protože vypadala podobně jako většina českých, plastová okna, žaluzie, zateplené domy. Natáhli jsme ruku s palcem nahoru a hned první auto, bílá dodávka, nám zastavilo. Batohy jsme hodili do zaprášeného kufru a zachránili nás mezinárodně znící slovíčka. „Tren? Ok, Subcetate“. Za dvacet minut jsme se objevili na vlakové zastávce za městem Subcetate. Stará budova, všude přítmí a vlak do Simerie, nejbližšího většího města měl jet až za tři hodiny, asi o půl deváté. Vlak přijel už za tmy, ve vagonech nesvítila žádná světla, zapadli jsme do prvního volného kupé a připadali si jako v hororovém filmu. Kolem probíhal průvodčí s baterkou, z elektrického vedení létaly kolem oken jiskry a já se hlídal, ať hlavně neusnu. Za hodinu jsme vystoupili v Simerii a podle jízdního řádu jsme měli čekat až do tří hodin ráno na vlak do Temešváru. Od tamtud jsme potom chtěli zkusit stopovat. Vyšli jsme ven, chvilku poseděli na lavičce před nádražím a pak se šli projít. Po chvilce jsme narazili na větší cestu, kde se tvořila zácpa a aniž jsme věděli, kterým směrem je jaké město, zkusili jsme stopovat. Po pěti minutách zastavil Ford. „Temešvár?“. „Timisoara!“. „Ok“. Nasedli jsme a při čtyřhodinové cestě zjistili, že nás veze Adrian - vystudovaný právník, teď voják rumunské armády ovládající radar na základně v Temešváru. Narodil se a vyrůstal ve městě Calafat, což je přes Dunaj hned naproti Vidinu. Pověděli jsme mu náš příběh a on se celou cestu divil, že jsme dělali něco „gratis“. Přijížděli jsme k Temešváru, bylo kolem dvou hodin ráno a Adrian se zeptal, kde nás má vyhodit a kde se chystáme strávit noc. „Někde u exitu, přespíme někde v poli a zítra budem stopovat dále.“

Sany, její velký batoh a loučení se s jezerem Bucurou, kde jsme strávili dvě noci

Rozcestník, na vrchol Retezatu nám zbývá jen půl hodiny do kopce

Chodníček bez značky ze sedla Saua Lolaia

Říčka Stanisoarei

Vodopády Lolaia
Čekání u obchůdku ve vlakové stanici Subcetate

Vf. Peleaga (2509 mnm) a Vf Papusa (2508 mnm)

2011-08-28T18:23:00.000-07:00

Ráno bychom nejspíš litovali, kdybychom pořádně nezapíchli kolíky v domnění, že nás od větru ochrání kamenná zídka. Jenže foukalo z druhé strany a aniž bych vystrčil hlavu ze stanu, tušil jsem, že venku bude hnusně a přes mlhu nebude vidět ani pastu na kartáčku. Otevřel jsem stan a kolem nás nebyl ani mrak, jen modrá obloha a vycházející slunce oranžově barvilo hřeben hor. V devět hodin jsme oblečeni v několika vrstvách vyrazili na nejvyšší vrchol Retezatu – Vf Peleagu. Studený ranní vítr nás zebal do rukou, ale pohledy do všech stran to vynahradily. NP Retezat je žulový, ale ostré štíty obklopují vápencové pohoří a zatravněné náhorní plošiny. Po kamenném poli těsně pod vrcholem už nevedl žádný chodníček a nahoře nás přivítala ve větru vlající rumunská vlajka. Mezi tím, co jsme se fotili na vrcholu, předběhla nás rumunská babička a svým rychlým krokem a s taškou přes jednou rameno mizela v dáli. Dostihli jsme ji na dalším vrcholu, jen o půl metru nižší Vf Papuse. „Very best hard, quickly, quickly!“ nám svou angličtinou odpověděla na dotaz o dalším pokračování červené značky. Podle mapy totiž nebylo jasné, jestli přes krátký, avšak úzký hřebínek značka vůbec vede, stály tam jen tři symboly značící skály. Babička asi myslela, že to je jedna z nejtěžších stezek v okolí a že jestli chceme dojít za světla zpátky do campu, musíme jít rychle. Hned na začátku jsme potkali rozcestník „Atentie zona periculoasa“. Vyšlapaná uzoučká stezka se obtáčela kolem skalek, pod námi skoro kolmý sráz dolů a v jedné části jsme si museli pomoct ocelovými lany. „No to si děláš srandu, ne?“ byla nejčastější slova od Sany. Ze spodu nás pozorovalo velké modré oko – jezero s ostrůvkem a kdyby nás od něj nedělil strmý kamenitý sraz, hned bychom si zaplavali. Já jsem si nakonec zaplaval v jiném menším jezírku a na svačinu si dal pomeranč koupený ještě v Bulharsku. Oloupal jsem ho, pořádně se zakousl, ale pusa se mi zkřivila hořkostí. Nesnáším grepy! Šest litrů vody pomalu mizelo a my v horkém dni potřebovali více. Byl to risk, ale nabrali jsme si z jednoho potůčku těsně pod skalami. V tůňce u campu jsme si šampónem umyli hlavy a večer dostali od českých sousedů Horalky. Na oplátku dostali druhý grep. Večer potom vyplynulo, že jeden z nich je Petr, bratr od Štěpána Loučky a tak jsme povídali a rozjímali nad otřepanou frází, že svět je opravdu malý.

Národní park Retezat

2011-08-27T18:15:00.000-07:00

Spánkem od osmi do osmi jsme dočerpali síly na vysokohorský výstup k základnímu táboru u jezera Bucura ve dvou tisících metrech. Retezat je nejstarší a v Rumunsku i nejnavštěvovanější národní park podobný Vysokým Tatrám. Na snídani jsem dojedl zbylou rýži z večeře, vybral z ní a zahodil poslední fazole a radši si ji udělal na sladko s bulharskou marmeládou a jablkem. Vystoupali jsme na hřeben Saua Plaiul Mic (1879 mnm) a před námi se objevily dvou a půl tisícové ostré žulové štíty sahající až do oblak. Asi v jedenáct hodin jsme prošli kolem dalšího campu hned na konci jiné horské silnice a poznali, že Rumuni si hlavu s vyrážením na hory brzo ráno vůbec nedělají a ještě k tomu na sebe ze dvou metrů řvou jako kdyby je dělilo celé údolí. Značení chodníčků bylo někdy až přehnané a vyjímku netvořili ani tři symboly na jednom stromě. Sany se cestou vyválela v píchající kosodřevině, s naloženými batohy jsme předbíhali turisty v teniskách a okolo poledne se dostali k obrovskému jezeru Bucura ležícího hned pod nejvyššími vrcholy. Jelikož byla sobota, více než desítka stanů už zabírala rovný plácek s předem postavenými kamennými zídkami proti větru. My jsme postavili ten náš a po obědě vyrazili nalehko ještě výš. Ledovcová jezera odrážející tmavou modř, nebe bez mráčků a ostré pražící slunce nám zpříjemňovaly cestu na ostrý hřeben. Nepomohlo ani dvojité mazání UV filtrem 25, má lýtka a obličej od Sany se nezačaly červenat z žádného jiného důvodu. V sedle Judele (2370 mnm) jsme potkali horskou službu, která nám poradila jít dále po hřebenu neznačenou trasou a pak sejít jedním z kotlů dolů k jezerům a dostat se zpátky do campu. V Tatrách by nám za to poslali tučnou účtenku s pokutou. Přeskakovali jsme po velkých kvádrech žuly a kolem sebe neviděli nic než Karpaty. Nejspíš jsem zvolil špatné údolí a cesta se proměnila v zachytávání se o trsy trávy a uhýbání padajícím lavinám kamení spuštěnými jedním z nás. Už na konci v mírnějším terénu se za mnou znovu ozval ten zvuk, který žádný horolezec nechce slyšet. Jenže teď to nebylo valící se kamení, ale ubíhající kamzík ani ne dvacet metrů od nás. U jezera jsme ještě pozorovali sviště a první výlet v rumunských horách mimo značku zakončili triumfálním otevřením jediné flašky bulharského piva – Zagorky.

Cesta údolím k jezeru Bucura
Jezero Bucura

Rumunsko - vzhůru do hor

2011-08-26T15:05:00.000-07:00

Na nádraží v rumunské Craiově jsme se Sany zamávali odjíždějícímu zbytku naší skupinky a zůstali s Mountain Dew a Orios po kapsách napospas scházejícím se bezdomovcům a pobíhajícím psům sami na nádraží. Původně nás mělo zůstat pět a použili bychom jednu jízdenku o několik dní později, jenže Týnka si zlomila dva dny před odjezdem na longboardu ruku a Vojta musel neodkladně zařídit budoucí bydlení v Brně. Ještě dva dny před hromadným odjezdem jsme se rozhodovali, zda se vykašlat na krásné hory a dobrodružství v Rumunsku a jet s celou skupinkou domů pohodlně vlakem a nebo zůstat na vlastní pěst, zamířit do národního parku Retezat a zkusit stopovat domů. Zvítězila touha po neznámu.

Do tří hodin do rána jsme v polospánku, jedním okem sledujíc situaci kolem nás čekali na vlak do města Petrosani. Vykachličkovaná podlaha studila do zad, ale jedna paní mi i přes absolutní neschopnost se jakkoliv domluvit vnutila kus kartonu. Pěti hodinová cesta v pěknějším vlaku, než jakým disponují České dráhy nás každého vyšla na 19,5 RON, tedy asi jen 125 korun. Moc spánku jsme nedohnali, ale zato jsem při východu slunce mohl pozorovat první kaňony a kroutící se šumící řeku při přejíždění Karpat. V centru Petrosani jsme v Penny Marketu nakoupili jídlo na hory, cigarety na uplácení místních a skoro za jízdy naskočili do autobusu směřujícího do městečka Uricani a tam jsme přestoupili na minibus, který nás dovezl až pod hory, nedaleko chatě Butii. Rumunsko je pro mě zatím země kontrastů, odpadky zasypané městské říčky a křišťálově čisté prameny a zelené louky v horách, dřevěné chatrče na okrajích a Careffour nebo Penny market v centrech měst, varující lidi, že každý nás bude chtít jen oškubat a ochotné babičky pouštějící nás sednout v minibuse.

Od poslední horské chaty jsme zároveň opustili rumunskou civilizaci a vydali se strmým chodníčkem do hor. Oba dva jsme toho za poslední dvě noci moc nenaspali, v dnešním plánu bylo dojít jen do nejbližšího campu u Cabany (horské chaty) Buta, a tak jsme někde v lese odbočili z chodníčku a na hodinku si zdřímli. Kolem páté odpoledne jsme dorazili do campu horské služby Salvamont (1580 mnm) a na zazelenalé louce těsně pod srázem si postavili stan. Ozvalo se "křup" a tak jako loni v New Yorku i letos v Rumunska se mi při prvním stavění stanu zlomila tyčka. Od spaní pod širákem nás zachránila lepící páska horské služby.

Příchod do hor kolem říčky Buta

Chata horské služby a první společná horská fotka

Good bye Bulgaria

2011-08-25T22:11:00.000-07:00

Poslední den práce jsme začali už v sedm ráno, abychom vše stihli dokončit, což se podařilo a po poledním oficiálním předání a společných fotkách jsme se minibusem vydali k trajektu. Na palubě jsem potkal cyklistu – dobrodruha, který se stanem, spacákem a ešusem na nosičích své silničky brázdil celou Evropu. Vyrazil z Maďarska, zúčastnil se speleologické expedice a pak na kole pokračoval přes Chorvatsko, Srbsko, Makedonii, Řecko až do Bulharska. Za dva měsíce najel tři tisíce kilometrů. Celou cestu lodí jsme povídali a tenhle opálený borec a jeho dobrodružství se mi stalo malou inspirací, která teď bude sídlit někde v rohu mé mysli a nezmizí, dokuď něco podobného sám neprožiji. V minibuse proměněném na saunu jsme skrz rumunská pole dorazili do Craiovy a čas jsme zkrátili mým, Pájiným a Kokosovým životním příběhem, které navázaly na Ashley, Týnu, Vojtu a Sany z předchozích večerů.

Tradiční okurková polévka a mešita

2011-08-24T21:56:00.000-07:00

Ve volném čase, kterého nám už tak moc nezbylo, jsme se většinou šli s Vojtou proběhnout k Dunaji. Kolem starých římských hradeb jsme se vždy dostali do nejpěknější části města u řeky. Jednou jsem se sám omylem zavítal do mešity. Na první pohled mě zaujala stará architektura a arabské znaky, prošel jsem brankou s vešel otevřenými dveřmi. Uvnitř nikdo nebyl. V propoceném triku bez rukávů a v kraťasech od barvy jsem se přesto neodvážil jít dál a meditační atmosféru v příjemném chládku jen vnímal z prahu dveří.

Za celou dobu jsme v Bulharsku neviděli ani jeden mráček a teploty ve dne šplhaly ke čtyřicítce a proto jsme uvítali tradiční bulharskou okurkovou polévku podávanou za studena. Chutnala trochu jako salát se smetanou, ale v horkém poledni osvěžila více než horká kuřecí polévka.

Poslední večer jsme nasedli do taxíku a asi dvacet minut jeli někam za město, v hlavách majíc všechny možné způsoby mučení, které na nás řidič provede někde ve temné stodole u kukuřičného pole. Místo toho jsme zastavili u toho nejkrásnějšího domu v celém Vidinu a jeho okolí a přivítal nás Pavel, místní boss celého projektu, který si velké peníze vydělal prací v Americe a podle toho vypadala jeho vila. Nezapomenutelný okamžik nastal, když Pavel vytáhl chilli papričky. Hrdinsky jsem si kousnul, chvilku se nic nedělo, ale pak mě začala pálit pusa tak moc, že jsem jedl jednu kostku ledu za druhou. Když to přešlo, kamarádsky jsem navedl Páju, ať taky ochutná kousek. Zčervenaly ji rty, z očí ji vytryskly slzy a skoro plivala oheň. Večer pak řekla, že to byl její nejsilnější zážitek celého Bulharska.

Vrány a havrani z celého bulharska měli sněm na střeše protějšího paneláků a jednou za čas se všichni zvedli, udělali kolečko a přistáli zpět.

Dětský ráj a dojatý ředitel

2011-08-23T21:37:00.000-07:00

Na konci týdne, po čtyřech dnech dopolední práce kolem nemocnice přišel výsledek. Hřiště zářilo sytými barvami, po odkopání kořenů a odvezení hlíny se nejméně o třetinu zvětšilo a naší největší odměnou bylo hned ráno pozorovat maminky s dětmi, jak se radostně pohupují na opravené houpačce. Jeden den za námi přišla reportérka z místního rádia, další den přišel sám ředitel nemocnice. "Takhle čisto tady nebylo už pěknou řádku let." Podařilo se nám splnit cíl, tedy dokončit vše, co jsme začali a zapojit místní lidi. Z rezavého a napůl zarostlého hřiště se jako mávnutím kouzelného proutku (nebo spíš štětce) stal barevný ráj.

Dělnická třída, ředitel nemocnice stojí vlevo v zadní řadě, náš organizační šéf Pavel klečí uprostřed

Rabota jak cyp! Rezavé hřiště a bulharský gang

2011-08-22T20:55:00.000-07:00

Boby nás vedl, my následovali, ale místo na čerpací stanici Lukoil jsme narazili na nějakou jinou a věděli, že jdeme špatně. Po dvaceti minutách chůze jsme dorazili k holkám a naskládali se do jednoho auta. Na místě spolujezdce seděli dva, vzadu čtyři a v kufru my tři kluci. Policie to tady snad moc nehlídá, doufali jsme. Na semaforu blikla červená, my zastavili, když tu vedle nás zastavilo policejní auto. Asi jsme trošku všichni ztuhli, dva policisté v modrých baretech nás skenovali pohledem, ale vypadali více pobaveně než že by chtěli vytahovat blokové lístečky a vypisovat pokuty. Nicméně se rozjeli za námi a my jen doufali, že nezapnout modrou sirénu na střeše. Oddechli jsme si při projetí křižovatkou, policejní auto zabočilo.

Nemocnice, kolem které jsme měli pracovat zrovna procházela rekonstrukcí, ale našim úkolem bylo vyčistit zarostlé chodníky a přilehlé trávníky a uklidit a natřít dětské hřiště a prolízačky. Celé dopoledne jsme zametali, hrabali trávu, jezdili s kolečkama a od rzi čistili železné prolízačky. Práci nám rozděloval bulharský šéf, který se v průběhu týdne platonicky zamiloval do Ashley. Práce šla rychle, nikdo nepřemýšlel a nepočítal kolik si za odpracované hodiny vydělá a dělal práci s chutí. Cílem samozřejmě nebylo udělat obrovský úklid a nebo rozjet pokulhávající ekonomiku, ale jít příkladem místním lidem. Kolem desíti vidinských dětí a studentů se k nám přidalo a pomáhalo s prací a dalších nejméně patnáct došlo odpoledne do místní školy, kde jsme pro ně měli připravený program. Kluci byli vždy nedočkaví hrát fotbal nebo si nahrávat s volejbalovým balónem – dva nejoblíbenější bulharské sporty. Filip, jeden asi třináctiletý člen místní party nemohl přestat hrát baseball a já mu každý den nadhazoval míček za míčkem. Ostatní Bulhaři nás učili karetní triky a kouzla, drastickou hru Hot potato a my je na oplátku učili jak hrát správně poker a házet frisbee.

Oprava hřiště a uklízení chodníků u nemocnice

Sašu, Boby, Filip, Geni
*na malém obrázku školní hřiště

Vidin, staré město Římanů

2011-08-21T23:45:00.000-07:00

Dopoledne na nás ještě nečekala těžká manuální práce, ale odpočinkový den na vstřebání časového posunu. Zatímco Kokos, Vojta a já jsme bydleli společně s Bobym, jehož otec Bob nám při prohlídce města dal lekci historie a vlastně i současné situace v místním kraji, který patří mezi nejchudší regiony v Evropské unii. Každý druhý člověk zde nemá práci. Dříve byl Vidin důležitým římským městem, o tom svědčí stará pevnost na břehu Dunaje – Baba Vida, která je asi jediným možným turistickým cílem. Po obědě v (na místní poměry) luxusní restauraci jsme žlutými a strašně levnými taxíky vyrazili na bazén za městem. Nečekala na nás žádná zelená bažina za rezavým plotem, ale pečlivě udržovaný venkovní bazén s barem pro Vidinskou smetánku. Hromadnými skoky v podobě labutě nebo chobotnice jsme pobavili nejen sebe, ale i plavce okolo a večer zjistili, jak se jmenuje místní oblíbené pivo – Zagorka. Večer jsme u holek v bytě zahájily tradiční večerní diskuze, které se zrovna dnes točili kolem otázky Romů, kterých není v Bulharsku zrovna málo. Večer jsme ve tmě chvilku bloudili, nemohli najít nás byt, ale jako orientační bod nás zachránila kupa několika set, snad tisíce melounů, které se ve Vidinu, a pravděpodobně v celém Bulharsku prodávají za zlomek českých cen. To jsme ještě nevěděli, že ráno vyrazíme úplně opačným směrem, než budeme chtít.

Baba Vida, Vojta a Tom

Společný oběd

Abi, nejživější bulharské dítě a její medvídek

Relax u Dunaje, na druhém břehu Rumunsko

Téměř 20 hodin ve vlaku, autobuse a trajektu a party hostel v Budapešti

2011-08-20T23:21:00.000-07:00

Po srovnání všech kladů a záporů jsme místo dopravy autobusem nebo pronajmutí minibusu zvolili cestu po železnici. S montérkama v batohu jsme v pátek odpoledne nastoupili do vlaku s konečnou stanicí Budapešť. V exponovaném termínu na konci prázdnin daly Ashley a Týnka dohromady desetičlenný tým – Vojta Vaňhara, Martin Kokos, já, Pája Netková, Sany, Markéta Efenbergerová, Terka Sokanská, Martina z Prahy a samozřejmě Ashley a Týnka. Ve vlaku všichni rozbalili řízky a při Dunaji jsme sledovali západ slunce jako z pohádky. Za námi seděla skupinka, která vůbec nevím jak se dala dohromady, protože starší pán pocházel z Egypta a další z Íránu. Nevím, jestli odmítnutí naší české babičkovské buchty znamenalo jen nedůvěřivost k Evropanům a jejich pokrmům nebo jestli ještě zcela nezapadlo slunce, protože ihned jak se schovalo za okolní kopce, všichni vytáhli z kufrů hromady jídla a začala pravá egyptsko-íránská žranice. Veselý Ramadán. V Budapešti na nádraží nás přivítali místní bezdomovci a mezi tím, co Ashley za maďarské forinty, kterým by neuškodila mírná deflace nebo alespoň škrtnutí dvou nul, kupovala jízdenky, už jsme si před nádražím stihli popovídat s třemi z místních, kteří s krabicovým vínem v ruce důvěřivě dojedli egypťany odmítnutou buchtu. Na prohlídku noční(ho) Budapeště už nikomu nezbyly síly, a tak jsme zůstali v hostelu kousek od centra a zapojili se do právě probíhající rozlučky se svobodou. První jsme si však podle stejných triček a zajímavých pohybů mužské části mysleli, že je to soustředění striptérského klubu. Ubytování v jednom velkém pokoji všem vyhovovalo, jen mi bylo horko a usnul jsem na dvorku venku, pohodlně uložený na matracích z houpačky.

V 5:30 už jsme byli všichni sbalení, po snídani a připraveni vyrazit zpět na nádraží. Maďarsko je rovinatá placka, řízky ve vlaku pomalu docházely a my se zabavili vědomostí hrou Svět. Na hranicích s Rumunskem už jsme měli projeté všechny otázky, nechali se zkontrolovat místními celníky a vystoupili v Temešváru (Timisoara). Ve dvaceti minutové pauze jsme se šli projít kolem nádraží a všimli si tří věcí. Téměř všechna auta, včetně taxíků byly Dacie, jen tu a tam se prohnalo audi nebo nablýskané BMW. Všude pobýhali psi, kvůli kterým bych ještě před rokem do Rumunska vůbec nejel, protože by můj strach cítili i zpoza hranic. Třetí věc, která šla nejvíce vidět při cestě vlakem, byla chudoba a všudy přítomný nepořádek. Malé říčky sloužící jako odpadiště lemovaly polorozpadlé dřevěné chatrče. Naše konečná vlaková stanice byla Craiova, odkud jsme se vydali autobusem k Dunaji, tvořící bulharsko – rumunskou hranici. Za tmy jsme dojeli do přístavního městečka Calafat a čekání na trajekt si zkrátili seznamováním se a krmením psů zvyklých na lidi. V autobuse, když jsme zrovna nemíjeli koňské spřežení jako v dobách hraběte Drákuly, jsme se učili první bulharská slova. Mě nejvíce zajímalo Pozor pes! – Vnimavej kuče! Vojta chtěl vědět miluji tě lásko – Običám tě lubov moj. Bulharština jako slovanský jazyk je v něčem podobná češtině, ale největším problémem je azbuka, takže mnou napsané výrazy jsou napsány tak jak jsem je slyšel. Trajekt připlul, spolu s námi se nalodilo asi patnáct kamionů a mezi nimi i čeští řidiči dovážející poštu německým vojákům do Kosova. Hned na druhém břehu leželo město Vidin, náš konečně konečný cíl. Setkali jsme se s bulharským a americkým týmem a za tmy se podle pohlaví rozdělili a odjeli do bytů, které nám poskytli obydlí pro dalších pět dní.

Service project Bulharsko 2011

2011-08-19T23:17:00.000-07:00

Co je vůbec service project? Jakákoliv práce nebo služba dělaná zadarmo a dobrovolně pro ty, kdo ji potřebují. Tak stejně jako Američani z vojenských základen přijížděli do České republiky, i Young Life Ostrava se vydal na východ, předlouhou cestou vlakem až na Balkán do severozápadního rohu Bulharska kousek od hranic s Rumunskem a Srbskem.

Brigáda na stavbě

2011-08-18T23:57:00.000-07:00

Když přes celý červenec neměli na JOB centru žádnou brigádu, štěstí se na mě usmálo aspoň v srpnu. Ráno jsem se oblékl do montérek, do batohu hodil pracovní rukavice, pití a svačinu a na kole v 6:15 vyrazil do Kunčiček, do průmyslového areálu Homola. S jednou nejmenovanou stavební firmou jsme každé ráno jeli do Frýdku – Místku a na jedné nejmenované stavbě oplášťovali budovu. Symbolem této brigády se stala skelná vata, kterou jsme s dalšími brigádníky vykládali, přeskládávali a zase přeskládávali každý den. Z jednoho vyloženého kamionu se tak reálně stalo asi pět kamionů přenesené skelné vaty. Mladý kolektiv kořenových zaměstnanců se o nás brigádníky dobře staral, vždycky byla sranda a hlavně mě bavila i samotná práce. Nebylo to nekonečné počítání aut, ale skládání a řezání plechů, vrtání, měření, ale ze všeho nejvíc mě bavilo obsluhování vysoko zdvižné plošiny. Jednou z rána však přišel bezpečák (koordinátor bezpečnosti) a od té doby jsme pak každý den nosili helmy. Dokonce jsme dostali školení a mimo instrukcí a poučení si vyslechli i příběhy ze staveb a přednášku o tom, jak to vlastně chodí ve stavebnictví. Opalování na střeše, složité manévry při vykládání 3,5 tunového balíčku plechů dvěmi plošinami, polední vycházky do pekárny a zewl na skelné vatě – to byla má brigáda. Je povzbuzující vidět růst před očima stavbu, do které vznášíme své úsilí a úm.

Young Life Adventure Camp 2011

2011-08-07T13:42:00.000-07:00

Tento rok byl pro YL v Česku historickým rokem, protože jsme uspořádali úplně první Young Life Camp v České republice. Pořád jsme o nějakých padesát let nazpět v porovnání s Amerikou, nemáme svůj vlastní pozemek a camp jen pro nás, ale i přesto nás na camp přijel přes sto, ať už z Ostravy, Prahy, polské Poznaně nebo až z Ameriky. Zázemí jsme našli někde na půl cesty, u jednoho rybníka kousek od Telče, v krásné krajině plné barevných polí, luk, rybníčků a nedaleko v lese schovaných skalek.

V mé chatce se vytvořila kulturní i jazyková směs. Michal Novotný jako vedoucí chatky, hned pod ním já, potom Honza Ševeček, který ještě před campem dostal přezdívku Latacz, což v polštině znamená švec, Martin Vaňhara, Martin Kokošínský, na kterého nikdo nezavolal jinak než Kokos a Martin Polok. Z Polska se k nám připojil Tomas, Tomas, Martin a Michal, což nejsou jejich pravá jména, ale jen česká synonyma. Chatku nám doplnilo americké hudební duo James a Gabe.

Na YL campu se život nikdy nezastaví, což ke konci týdne způsobuje jistý spánkový deficit, ale každý se radši dospal doma po campu a raději si užíval každé dobrodružství, protože právě to sliboval už samotný název campu. Dopoledne se všichni rozprchli do svých workshopů, na výběr byla anglická konverzace s Američany, věda a technika, ze které se vyklubalo stavění modelů mostů, které vedl Chris García, protože se v Americe živí stavěním škol a dalších objektů. Pro herecky nadané lidi byl připraven workshop točení videa, já jsem si jako studentský vedoucí mohl vyzkoušet více workshopů a být tak s kluky ze své chatky. První propršený den mi mrzly prsty na beach volejbale, druhý den jsem zkusil softball s Otou, potom hip hop dance a nakonec i kurz bojového umění.

Nejlepší celotáborovou hrou se stala obměněná Capture the flag, tedy získej vlajku. Vlajku jsme nahradili melounem pomazaným máslem a jako munice sloužily vodní balónky. V jednom kole se mi podařilo dostat meloun, rozběhl jsem se s ním na svou polovinu, už mi zbývalo jen pár posledních metrů, abych položil meloun na naše území, když v tom mě plnou parou trefil Ota se svými devadesáti kily svalů, meloun mi vyklouzl a ve stejnou chvíli jako já dopadl na zem. Já jsem se naštěstí nerozbil na deset kousků.

Odpoledne se chatky střídaly na třech aktivitách, jednou se naše chatka oblékla do maskáčů, nasadila ochranné brýle, od velitele jednotky dostala zbraně a plnou pet láhev bílých kulatých nábojů a vyrazila rozstřílet jednu pražskou chatku. Airsoft jsme hráli v lese, jednou jsme hledali vlajku, podruhé dobývali pevnost a nakonec hráli všichni proti všem. Jeden den jsme vyrazili k místním skalkám a zkoušeli slaňovat. Pro mnoho lidí to byl jeden z největších zážitků, ale když šla jedna vedoucí jako první a hned se trochu podřela, dalším holkám to moc sebevědomí nedodalo a už se ani neodvážili zkusit to na vlastní, zatím nepodřenou kůži. Já jsem vzal své kluky do okolních skalek a bouldrovali jsme po všem možném, oblézali převisy, zkoušeli co nejdéle lézt ve spáře a hlavně si zkusili, jaké to je být na skále a nesedět v sedáku se zajištěným lanem. Poslední aktivita byla cyklo výlet do Telče. Po zmrzlině v historickém centru se odpojila česká část mé chatky a vyrazili jsme menší oklikou zpět do campu. Holky nás po cestě tam trošku brzdily a teď jsme se mohli pořádně projet. V zádech nám byla blížící se temná bouře, která posloužila jako výborný motivátor se do campu dostat co nejrychleji. Stihli jsme to, ale na večeři jako kdyby někdo nahoře pustil kohoutek na plný výkon a jelikož se náš camp rozprostíral v kopci, za půl hodiny se dolů valily potoky vody s bahnem.

Jeden den celý camp vyrazil třemi autobusy na celodenní výlet na Vranovskou přehradu, slunili jsme se na pláži, půjčovali si šlapadla, hráli nohejbal. Na cestě tam jsme si museli dát malou pauzičku, protože se za jízdy otevřel boční kufr autobusu a z něj na cestu a do pole vypadlo pár přepravek se zabalenými svačinkami. Rychle jsme je sesbírali a kromě potlučených jablek bylo vše stále v pojidatelném stavu. Ještě jedna dobrá příhoda se přihodila mě a Polokovi na našem rybníků. Vklidu jsme seděli v zaparkované loďce a nerušeně si povídali, když tu přiběhl Látacz, opřel se do loďky a z ničeho nic jsme se ocitli na širé hladině bez pádel, v botech a normálním oblečení. Protivítr nám ztěžoval cestu zpátky, k tomu nám pomalu začalo téct do loďky. Už to vypadalo, že jsme se pádlováním vlastníma rukama dostali ke břehu, Látacz nás přišel přitáhnout, ale místo ke břehu nás zase odstrčil a aby toho neměl málo, hodil hned vedle loďky obrovský kámen, který nás v skoro celé obstříkl.

Tohle a mnohem mnohem více se dělo na campu, každý večer jsme měli klub, zpívali, hráli bláznivé hry a sledovali Nathana a Valoše v podání dvou amigos, Taca a Rochaty. Svým tancem vždy rozproudili hlavně ženskou část klubovny. Po nich přišel Dave Martin se svými příběhy ze života, které uměl podat v tak napínavém a poutavém podání, že bylo slyšet i zvuk větráku starajícího se o výměnu námi vydýchaného kyslíku za čerstvý vzduch. Jako první co nám řekl bylo: „Let´s be real!“ (Buďmě skutečně takový, jací jsme) a odhodil paruku, kterou celý den předtím nosil a kterou všichni považovali za jeho vlastní vlasy.

Shakespearovské slavnosti

2011-08-04T23:04:00.000-07:00

Už dávno před začátkem prázdnin jsem objednal lístky na letošní Shakespearovské slavnosti. Nejvíce mě k tomu posunula vlastně maturita. Do konce května jsem přečetl asi pět nebo šest divadelních her Williama Shakespeara a chtěl jsem vidět alespoň jednu z nich v tom nejlepším divadelním provedení. Vybral jsem tragédii Macbeth a s celou rodinou a Týnkou Kvasničkovou jsme jednoho studeného večera vyrazili na Slezskoostravský hrad. Nové venkovní pódium s hradem v pozadí se postaralo o tajemnou a zároveň o dost reálnější atmosféru, než jakou bychom zažili v klasickém divadelním sále. Macbetha bych asi úplně nepochopil, kdybych ho už předtím nečetl, a právě o to více jsem si celé představení, ve kterém nechyběly moderní prvky a narážky na soudobou politickou scénu, užil. Nejvíce mě zaujaly dvě scény, když se Macbeth a Banco sprchovali nahatí, tak jako v doma v koupelně a strašidelná, však skvěle zahraná scéna, kdy Macbeth vidí na hostině ducha jedné z osob, kterou nechal zavraždit. Krev po celé hlavě a pohyby včetně mimiky herců mě držely v transu s očima přilepenýma na jevišti. Vřele doporučuji příští ročník!

Víkendové Jeseníky

2011-07-24T23:24:00.000-07:00

Sotva jsem se vrátil z Beskyd, začal jsem se balit do těch druhých moravských a slezských hor. S vědomím, že se letos pravděpodobně nestihne uskutečnit Young Life Outdoor Trip na Velkou Fatru nebo kamkoliv jinam, už mi cukalo v rukách sbalit spacák, ešus a jen tak vypadnout do hor.

V sobotu ráno nás s Vojtou Vaňharou vyzvedli rodiče od Sany a mimo to, že jsem málem umřel při předjížděcím manévru někde mezi Ostravou a Opavou jsme se v pohodě dostali na vlakové nádraží do Krnova. Naším výchozím bodem se stala Karlova Studánka. Konečný bod zatím nebyl určen, ale nejspíš Skřítek nebo zase Karlova Studánka. Skrz lázeňské paláce a hotely jsme spolu s davem turistů zamířili ke žluté turistické značce vedoucí souběžně a těsně vedle řeky. Ještě na asfaltové cestě s obřími zelenými lopuchy rostoucími po stranách někdo z nás tří poznamenal, že kdyby ten klučina před námi, sahající svému otci po pás, spadl do těch lopuchů, už ho nikdo nikdy nenajde, protože jeho barva bundy naprosto splývala s porostem okolo. Předpověd počasí slibovala polojasnou sobotu, ale jinak déšť stejně jako v posledních pár týdnech. Ani letos na Velikonoce se mi nepodařilo vyjet na Malou Fatru a stoupat po žebřících a řetězech bouřlivým korytem roztátých sněhů, ale Bílá Opava mi tento zážitek vynahradila. Některé části stezky byly pod vodou úplně, jinde se muselo opatrně přeskakovat po klouzavých kamenech jako po špičkách ledovce. Sany hned od začátku nasadila tempo, zatímco Vojta fotil ostatní turistky. Na jednu slečnu si počkal na chodníčku za horizontem a jakmile se vynořila, cvak cvak a bylo. Nepomohla mu ani výmluva, že fotil vodopád v dáli a točící se linii turistické stezky. Já jsem si pod Barborkou vytáhl turistické hole, jenže na asfaltu pod Pradědem cvakaly tak otravně, že jsem je nasadil zase zpátky na batoh. Problém byl v tom, že už se špatně vysunují a zasunují a tak jsem vypadal jako obsluha rádiové stanice za druhé světové války. Cestou na Praděd nás míjeli zimou vyklepaní blázni na koloběžkách. Praděd je majestátní hora, z čím větší dálky se na něj dívám, tím je ten pocit větší, jenže na vrcholu vždy pobudu nejnutněji krátkou dobu a rychle pryč. Všude asfalt a beton, žádná travička na posezení, jen oprýskaná omítka obrovského vysílače. Po cestě na Švýcárnu padla první sázka, když si Sany pořád stěžovala, že nevidí žádné borůvky. Deset modrých bobulí jsem našel vcelku rychle a vyhrál. Trasu našeho putování jsem vybíral taky já s pomocí rodičů, kteří šli něco podobného před dvěmi lety. A proto jsme odbočili ze značené turistické stezky a vydali se přímo dolů do údolí směrem k dolní nádrži přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně. Měli jsme štěstí a slezli v úseku, kde na naší straně údolí byla cesta a ne řeka. Brodění by bylo při tomto stavu vody nemožné a spíše bychom se octli v Černém moři než na druhé straně řeky. U rozcestníku Pod Medvědí horou jsme se vydali na nedaleký vodopád vysoký přes osm metrů. Největší dobrodružství dne totiž mělo právě přijít. Přespání jsem naplánoval na vrcholu Medvědí hory, kterou Vojta ještě v průběhu cesty spontánně přejmenoval na Medvědí tlapku. Turistická značka skončila u vodopádu a my se vydali přímo nahoru, přelézali skalky, prosekávali trávou vyšší než já samotný, takže na cestu viděl jen Vojta, skoro se plazili pod pichlavými větvemi mladých smrčků nasázených metr od sebe, a to vše v prudkém kopci. Sany mě po půl hodině začala proklínat, ale držela se. Už jsme uviděli horizonot, vylezli nahoru a zjistili, že jsme teprv v půlce kopce. Už dlouho jsem se tak moc netěšil na vrchol, jako teď. Pod větrnými elektrárnami jsme při stavění sanu zjistili, že v noci k sobě budeme mít blízko, protože stan nebyl pro tři, ale jen pro dva. Na západ slunce jsme se šli podívat ze skalek na samém vrcholu Medvědí tlapky a podívaná na oranžovou kouli osvětlující mráčky kolem utišila nohy křičící únavou. Rozdělat oheň se nám podařilo, ale jeho udržování už bylo kvůli vodou nasáklému dřevu těžší. Večeři jsme zapili červeným vínem, povídali a za zvuku větráku všichni společně usli.

Po probuzení nás na obloze přivítaly mraky, ale ani kapka. Přes kopec Mravenečník jsme malým lesním chodníčkem dorazili k horní nádrži Dlouhé stráně, potkali první turisty a pokračovali s dál s průvodcem nazvaným můj orientační smysl. Průsekem s jemně ztrouchnivělým dřevěným chodníčkem přes bažiny nás průvodce navedl k Františkově myslivně, odkud nás čekal dlouhý sestup a poté zase výstup Divokým dolem až pod vrchol Pradědu. Trošku nás tlačil čas, měli jsme asi jen čtyři hodiny na to, abychom stihli přejít celou hlavní hřebenovku za Petrovými kameny a po zhruba čtrnácti kilometrech stihnout na Skřítku autobus. Sany i přes své krvavé puchýře udávala tempo, vždy jsme jen zastavili na vrcholu, koukli do údolí, na Jelení studánce posvačili a ke Skřítku došli s časovou rezervou přes půl hodiny. Zrovna když jsme si sedli pod stříšku před restaurací, začal se z nebe snášet první víkendový déšť. Cesta autobusem byla otravně dlouhá a dlouze otravná, obsadili jsme všechny sedačky v zadní řadě a čekali na výstupní stanici. S naším rychlým krokem jsme za dva dny ušli bez mála padesát kilometrů a nastoupali kolem 2100 výškových metrů.

Beskydský maratón

2011-07-22T23:05:00.000-07:00

Po tom, co jsme s panem ředitelem Kožušníkem a Adélou v čajovně zhodnotili jak nám to šlo na střední, kam jsme se posunuli a co nám dal waldorf jsem vyrazil jen s malým baťůžkem, nepromokavou bundou, čelovkou a muslli tyčinkami na vlak. Ostravu a okolí už nějaký ten pátek sužuje neustálý déšť. Když neprší, tak je stejně zataženo a vše připomíná šedý podzim. Mým cílem se stala Otova chalupa na Konečné v Beskydech. Jet na silničce bez blatníků ve mě nevzbuzovalo pražádné nadšení, ale přesto jsem cítil nutkání vypadnout do hor a tak nějak syrově si je užít a prožít na holou kůži.

S paní za okýnkem jsme udělali výměnný obchod, ona mi dala modrobílý papírek a já ji za to naoplátku podaroval zeleným papírkem podobné velikosti a stejné hodnoty. Voda nejspíš utrhla koleje, v Paskově jsem přesedl na náhradní autobusovou dopravu, ve Frýdku znovu přestoupil na vlak, abych mohl ve Frýdlantě přestoupit ještě jednou. Už jsem seděl v posledním vlaku, žlutém motoráčku na koleji do Ostravice, ale zmocnil se mě divný pocit. Aby taky ne, vlak měl namířeno do Valašského Meziříčí. Naštěstí jsem to zjistil ještě dřív, než se rozjel a přestoupil do toho správného. V Ostravici jsem si naplnil láhev s vodou a vyrazil jen s pomocí vlastních sil na přes dvacet kilometrů vzdálenou chalupu na slovenském území. Už dlouho jsem snil o tom přeběhnout Beskydy a teď k tomu přišla ta nejvhodnější chvíle. Cesta podél Šance mě dovedla do Masarykova udolí (čas 0:45), pokračoval jsem po zelené značce až k chatě Charbulák a dále na Gruň a Švarnou Hanku (1:25). Čelo mi zkrápěl vytrvalý, naštěstí však jemný letní déšť. Nejhorší chvíle přišli, když jsem si sundal batoh a po chvilce si ho znovu nasadil na studeně propocené triko. Při seběhu z Gruně dolů už jsem si oblékl bundu i zimní čepici, rozsvítil čelovku, ale mostek přes řeku stejně nenašel. Žádné jiné řešení než sundání bot a přebrození jsem nevymyslel, ale čekal mě poslední kopec a pak orientální oříšek. Tedy spíš orientační. V zimě jsem se na neznačené odbočce už jednou ztratil, teď jsem taky chvilku váhal, zvolil rozbahněnou lesní cestu a až zvuk agregátu mě vysvobodil z pout nejistoty. Svůj cíl, tedy dorazit do 22:00 jsem splnil s rezervou asi patnácti minut. Ota mě s celou rodinou přivítal kotlem těstovin s kakaem a rozinkama, teplými kamny a karetní hrou sequence. Do postele na půdě jsme šli před půlnocí, ale s Otou povídali asi až do dvou. Nerušil nás nikdo jiný než neustálý klepot kapek do střechy.

Po dlouhém spánku s jakostí jedna jsme posnídali a já ve 12:30 vyrazil na cestu zpět k vlaku. Tentokrát jsem zamířil na Bílý Kříž, směrem na Visalaje a na vrchol Lysé hory. Déšť přibral na hustotě, vyšlapanými chodníčky tekly proudy vody, muslli tyčinky ubývaly. Jak včera, tak dnes jsem si běžel lehké tempo, z kopce rychleji, do kopce pomaleji, v nejprudších úsecích jsem přešel do rychlé chůze a myslel na svůj dnešní limit, čímž bylo stihnutí vlaku v 15:53 z Ostravice. Na vrchol Lysé hory jsem se dostal v 14:45, doplnil tekutiny, vyfotil se na vrcholu, koukl na teploměr a rychle pádil dolů. Přes kamenité chodníčky to nebylo hlavně pro kolena nic příjemného, ale k parkovišti u transformátoru jsem to stihl za půl hodiny a zbtek cesty k nádraží už šel pěším tempem. Jaký to nezvyk po skoro 45 kilometrech běhu v terénu.

Colours of Ostrava 2011

2011-07-17T23:43:00.000-07:00

V zimě jako bych promeškal lístky za nejlevnější cenu, která byla oproti předešlým ročníkům o dost zvednutá a když jsem ani týden před začátkem festivalu neměl vstupenku, smířil jsem se s tím, že se letos na Colours nepodívám. Letáček v novém designu bez bubnujícího dredaře na žlutém pozadí nesliboval žádné velké hvězdy typu Cranberries, Gogol Bordelo nebo Mando Diao.

Vstupenkou v podobě slušivého černého náramku s nápisem Technika mě podarovala Sany a spolu jsme pak strávili celý zbytek festivalu. Ten pro nás začal až v pátek v noci, zamířili jsme rovnou k hlavnímu pódiu a s Ashley, Evou a Vendy se protlačili dopředu. Následná show v podání Semi Precious Weapons všem rozproudila krev, předskokani Lady Gaga v čele s exhibicionistickým frontmanem hráli pořádný rock´n´roll, bouchali šampaňské, polívali první řadu lahví s whiskey a učením jednoduchých chytlavých refrénu s jak jinak než sexuální tématikou si podmanili publikum.

Stačil jeden večer a já si zase zamiloval Ostravské barvy, protože samotná atmosféra a lidi kolem potlačí vtírající se prvky komerčnosti. Každý si musel všimnout barevně nasvícené věže Nové radnice, přechod přes řeku usnadnila druhá lávka, rozšířila se nabídka piva, pořadatelé vyměnili Radegast za Ostravar s klasickou nabídkou obohacenou o kvasnicové pivo a hit letošního léta Staropramen Lemon. Látkové pásky nahradili staré papírové a New York scéna vypadala letos ještě působivěji a všechny návštěvníky vtáhla do klubové scény na manhattanu. Sobotní hudební maratón jsme začali na Park stage, kde vystoupila písničkářka Lisa Hannigan, jemné zvuky akustické kytary jsme vyměnili za klasický rock v podaní, pro mě už známé californské skupiny The Violet Burning na New York stage. Na hradě to už v té době rozjížděl další písničkář Aboriginského původu Frank Yamma. Zatím největším zklamáním pro mě bylo vytoupení mladé a v Británii tolik opěvované skupiny The Horrors. Rock bez známek kreativní melodie a v porovnání se včerejším vystoupením Semi Precious Weapons žádná interakce s diváky. Se Sany jsme to radši otočili zpět na Černou louku a našli si své místo na českou klasiku – Tata Bojs, kteří bezproblémově roztančili celé publikum, povídali vtipy a zamluvili i problémy s prasklým pásem u kytary. Na poslední sobotní představení jsme se usadili v New Yorku a zaposlouchali se do poklidného mixu elektronické hudby, kytary a někdy i houslí – Anomie Belle, kteří vynahradili mé zklamání z The Horrors.

Neděle začala už ve dvě hodiny koncertem skupiny Fíha s Péťou Kvasničkou za bubny, jen škoda, že nehráli později, polovina lidí ještě vyspávala sobotní noc. Ve stáncích pomalu docházelo pivo, ale počasí se drželo, po minulém propršeném roku zatím nespadla ani kapka. Po Fíze jsme přešli do New Yorku na neznámou kapelu, z které se nakonec vyklubalo jedno z nejlepších představení celého festivalu. Skupina Hazmat Modine v čele s trubkou, saxofónem, kytarou a foukací harmonikou přenesla všechny do pravého newyorského klubu, melodická hudba a dokonalé rytmy nenechaly nikoho stát na místě. Sany a já jsme i přesto odešli trochu dříve na Divokého Billa, který byl taky skvělý. Konečně přišla skupina, se kterou jsem si mohl zazpívat. Zvládnout celý festival, být pořád na nohách, skákat, tančit a chodit spát nejdřív ve dvě ráno, to vše veme hodně energie. Festival není o zběsilém přebíhání ze scény na scénu, z Černé louky na hrad a zpět, ale je o pohodě a volnosti si vybrat co komu sedí. Na skupinu Sto zvířat, pohodové české ska jsme si lehli do stínu na trávu a jen relaxovali, protože za nedlouho nás čekala největší taneční párty celých Colours. Africká skupina SMOD, mixující elektronickou hudbu s akustickou kytarou, rapem a beat boxem uhranula plné parkoviště před hlavním pódiem. Dva černoši šli svými tanečními kreacemi příkladem pro celé publikum. Pro mě nedělá dobrý koncert jen skvělá hudba, ale hlavně osobnost frontmana a to, jak zapojuje publikum. A to se těmto dvěma tanečníkům a zpěvákům v jednom podařilo skvěle. Teď už následovala jen pomalá hudba, hodinku jsme počkali na skupinu Yann Tiersen v čele s Paulem Nymanem, který napsal mimo jiné soundtrack k filmu Amélie z Monmartu. Instrumentální hudba mě více uspávala než cokoliv jiného. Každý se těšil na nějaké známé melodie, ale nezazněla ani jedna. Nedivil jsem se, když skončili o patnáct minut dříve. Jenže pak přišel přídavek v podobě jedné patnáctiminutové písničky. Celý desátý ročník Colours of Ostrava měli uzavřít The Violet Burning na kostelní scéně, stejně jako před pár lety. Tvrdý rock se změnil v akustické balady a skvělé nasvícení jen podpořilo emocionální zážitek. Nejlepší na této americké skupině je to, že si můžete být jisti, že vždy hrají jen pro vás. Po koncertu prodávali svá cd a povídali si s diváky – žádné hollywoodské hvězdy. Hlavní hvězdou festivalu měli být Grinderman, ale přečtení odstavce ve festivalovém průvodci mě odradilo od vracení se na hrad.

Video: Hazmat Modine, SMOD

Soukromá časovka na Lysou horu

2011-07-14T22:48:00.000-07:00

Samotného by mě asi hned nenapadlo změřit si čas na kole na vrchol Lysé hory. Jednou, ne však jedinkrát, jsem tam byl na horském kole, potkal borce na silničním kole Specialized tak za sto padesát tisíc, za které by se nemusel stydět kdejaký profesionál a uslyšel rozhovor, ve kterém se zmínil o svém čase na vrchol. Třicet pět minut po silnici z Papežova až k vysílači. Nemohl jsem si najít lepší motivaci a otestovat svou fyzičku a formu.

27.6., pondělí. Po tom, co mám v nohách 145 kilometrů na horském kole ze Zlatých Hor jsem se sám vydal z Radvanic, přes Frýdek Místek na beskydskou královnu. S nikým jsem se nestřídal a neušetřil ani kousek sil v závěsu, na úpatí zavolal Nathanovi, který mě nahecoval, kouknul jsem na hodinky a vydal se vzhůru do kopce. Se svými sedmi převodníky jsem musel skoro celou dobu stát v pedálech. Jediné odpočinkové místo je někde u třetího kilometru (z celkových 8,6), kde se dokonce jede chvilku z kopce. Za vzdychání a skrápění vyprahlého asfaltu vlastním potem jsem míjel turisty, kočárkáře a další cyklisty. Jeden předstíral, že telefonuje, ale beztak si chtěl jen odpočinout. U sjezdovky už jsem věděl, že mi chybí jen kousek, o čase jsem neměl moc ponětí a o to více jsem byl potěšen při projetí pomyslné cílové pásky na vrcholu – 36 minut. Potěšilo mě uvědomění, že devadesát procent výkonnosti je v nohách a ne v kole. S o tři kila lehčím kolem a více převodníky bych se mohl přiblížit třeba k 32 minutám.

14.7., čtvrtek. Bylo po Fishnet campu, za poslední dva týdny jsem najezdil necelých dvě stě kilometrů a cítil jsem, že tohle není ideální forma. Vyjel jsem stejnou trasou, v Papežově koukl na hodinky, vyrazil nahoru a už po prvních pět stech metrech byl promočený na kost. Ne potem, deštěm. Občas jsem projížděl mlhou, občas za tu půl hodinku zapršelo, dýchalo se mi hůř než před třemi týdny, na pátém kilometru jsem se koukl na čas a chvilku myslel, že to vzdám, protože už teď to bylo hrozné. Pro psychiku, alespoň tu moji, je těžké přenést se přes fakt, že jednou jsem byl lepší a teď na to nemám. Ten týdenní výpadek na campu byl znát. Přesto jsem makal, dřel a funěl a čas se zastavil na 38 minutách, což nakonec nebylo tak špatné, jak jsem se cítil. V restauraci byly na brigádě čtyři mladé holky a tak jsem odpočíval o trošku déle než obvykle.

Fishnet Junior Camp

2011-07-09T23:43:00.000-07:00

Na kemp jsem přijel na kole, abych z něho mohl zase odjet,vyspat se doma a znovu přijet. Proč? Dva dny předtím, než přijeli kempři jsme přivítali americký tým z Texasu a společně začali vše chystat a dokončovat plány. Mojí rolí na kempu bylo vést chatku kluků (Matouš, Matěj, 2x Martin, Michal, Kryštof, Filip) okolo 13 let, každý večer se navléknout do bílého kožíšku a stát se Bobem, vést workshop s pracovním názvem Outdoor Adventure – tedy dobrodružství v přírodě a v neposlední řadě vstávat každý den v 6:30, abych mohl vychovat budoucí Iron many. Příprava kempu dala všem hodně práce a na oplátku vzala všem hodně času, ale kdyby nás to nebavilo, tak to neděláme. Hlavní je, aby si všichni kemp užili, naučili se něco anglicky, našli nové kamarády a opravdová přátelství, přemýšleli nad svým životem a odvezli si plno zážitků a myšlenek k přemýšlení. Pro mě bylo největším potěšením samotné pozorování kluků a holek jak si užívají camp a jak překonávají sami sebe.

Hned první noc jsme pro ně připravili překážkovou dráhu. Zapomeňte na trapné přeskakování laviček v tělocvičně, tohle bylo pořádné vojenské cvičení – šplh, podlézání pod laserovou pastí a hlavně přechod přes řeku po dvou lanech. Kluci to, i když s vyděšenými tvářemi, zvládli všichni, ale dobrodružství přišlo, když Ewě z ničeho nic sklouzly nohy a zůstala nad silným proudem viset jen na rukách. Martin Polok neváhal ani sekundu a skočil ji do ledové vody zachránit. Potom se převlékl do suchého a ani ne minutu potom musel do vody zase. Tentokrát se sesunul břeh s jinou dívenkou.Obvyklý den pro mě začal v 6:30 – Iron man. První dny jsem se ještě budil bez budíku sám, ale každou další noc jsem cítil, že moje tělo čerpá z rezerv. Před vlajkou jsem potkal každý den různě velkou skupinku odvážlivců a šel se s nimi proběhnout. Nechyběly ani holky, ze začátku jsme běželi jen kilometr, ale každým dnem jsme přidávali a ke konci kempu nechyběli ani sprinterské prémie nebo kliky. Určitě to bylo pro všechny těžké vstát tak brzo a ani mé tempo v závěrečných dnech nebylo pochodové, ale právě hecování a povzbuzování dodalo tu pravou šťávu do začátku každého dne.

V 7:15 jsme měli ranní meeting a Ross, jeden z vedoucích texaského týmu nám dal vždy nějaký podnět k přemýšlení do průběhu dne. Názorně se ukázalo, kdo je kávař a kdo v noci ponocoval. Veškeré jídlo bylo jedním z velkých kladů tohoto kempu, snídaně ve formě švédských stolů, teplé obědy a večeře, druhé večeře a většinou i přídavky. Pan kuchař byl špička v oboru, z nastrouhaných jablek nám v předposlední večer napekl snad tucet štrůdlů! Co na tom, že samotné strouhání přerušoval co minutu křik a volání o náplast. Na všech jídlech jsme seděli po chatkách, protože jednou z typických YL věcí je prohlubování vztahů ve svojí chatce, tedy v užší skupince, ve které už se většina zná z před kempu. Vedoucí chatek vždycky seděli se svým týmem, což se ukázalo jako nejlepší příležitost zjistit, jak se kdo má a poslechnout si zážitky z proběhlého dne.Po snídani následovala velká táborová hra. Někdy se soutěžilo ve smíšených týmech, někdy v chatkách. Mezi nejlepší vždy patří hra, vlastně je jedno jaká, při které se každá chatka obleče do specifických kostýmu. Přišli mezi nás šmoulové, superhrdinové nebo kluci z osmdesátých let s ulízanými vlasy, ale moje chatka přišla ve srandovních trenýrkách a indiánskými čelenkami s peřím na čele. Já jsem byl podle svých trenýrek nazván náčelník Létající prase. Mezi dalšími hrami nechyběly řecké Olympijské hry, velká štafeta s nejbizarnějšími úkoly jako skákání v pytli nebo běh s vajíčkem na lžičce. Mezi nezapomenutelné určitě bude patřit poslední hra. Čtyři týmy se postavili na strany pomyslného čtverce, uprostřed byly uloženy balóny a pěnové tyče, každý člen týmu měl číslo, to bylo potom vyvoláno a každý musel co nejrychleji vzít co možná nejlépe bodově ohodnoucenou věc a odnést ji ke svému týmu. Pak se vyvolalo číslo patnáct, což byli samí vedoucí a já se konečně dostal do hry. Jenže co by ostatní vedoucí neudělali pro pobavení dětí – začali nás bombardovat vodními balónky a polívat nás kýbly s vodou. Po skončení se vodní válka zvrtla v hru všichni proti všem a vše ukončila poslední dodávka munice v podobě sáčků s moukou. Pro ty co nevaří, mouka dobře drží na vlhkém povrchu.Odpoledne bylo na výběr z mnoha worksopů jako třeba Americký fotbal, Frisbee, Latinsko americké tance, Sebeobrana, Softball nebo vyrábění náramků. První den byly workshopy kvůli dešti zrušeny a nahradil je film. O mé dobrodružství v přírodě nebyl v první řadě moc velký zájem, lákadlo v podobě rozdělávání ohně na jednu sirku moc nefungovalo. A nefungovalo ani samotné rozdělávání ohně. Po dvou dnech dešťů bylo vše promočené, ale nevzdali jsme to a s dvěmi prázdnými krabičkami od sirek si po půl hodině ohřívali ruce u praskajícího ohýnku. Do mého workshopu se přihlásili tři nejzlobivější kluci. Když byli celý kemp otrávení a pořád si na něco stěžovali, tak teď konečně našli něco, co je baví a mě dělalo radost je pozorovat. Další den mi Honza Valošek pomohl natáhnout lano na místní rozlámané skalce a každý si zkusil opravdové lezení. Lana zvyšovala poptávku po mém workshopu a pro některé dokonce ani nezbylo místo. Z dřevěného mostku jsme slaňovali do řeky, každý ji potom musel přebrodit a vylézt po konstrukci mostu nahoru. Honza vzal druhou skupinku k železniční trati na dlouhý boulder, kde si každý zkusil své lezecké umění. Můj workshop se od ostatních odlišoval tím, že byl pro většinu výzvou. Člověk si nevyzkouší slaňování do řeky každý víkend. Nejdříve se děti těšili, když se však postavili na hranu, ovládl je strach, potom radost a nedocenitelný pocit z překonání této zkoušky.
Můj jediný volný čas připadl na odpolední angličtinu, třikrát jsem stihl vyjet na kolo do místních kopců a občas jsem musel cvičit skit (scénku) s Martinem Polokem a Luci. Každý večer si všichni mohli užít klasický YL klub, kde nechyběli ty nejlepší hry z celého roku, zpívání (někdy lehce zremixovaných) písniček a já a Martin Polok vyskakující v bílém kožíšku z černého klobouku a bojující o slečnu Bobinu. Povídání o svém životu zaobstaral Ota a každá chatka si potom večer dohromady sedla a sdílela své zážitky z celého dne a postřehy právě z Otova povídání. Jeden den jsme šli na výlet na místní kopec, cestou necestou, přes kameny a skrz vosí hnízda. Luci jako zdravotník potom měla hodně práce s více než patnácti žihadly v těle jedné malé slečny. Nechyběla ani country night, kdy chataři plnili úkoly, za ně dostávali lístečky, které potom vyměnili za talíř šlehačky, který mohli hodit jakémukoliv vedoucímu na obličej. Asi ještě půl hodiny potom jsem se cítil, jako kdybych měl šedý zákal.

Samozřejmě, že na kempu se stalo o mnoho více nezapomenutelných věcí (třeba hraní legendárního Jenga Pokeru nebo laminátování všeho možného včetně odpadků), proto jsem rád, za technické výmysly zvané fotoaparáty, ale vzpomínky má každý jen svoje a napořád. Teda do té doby, než je zapomene.

Náš americký kamarád Condor!

Přes půl republiky na kole, Ostrava - Prudká

2011-06-29T23:53:00.000-07:00

Už se pomalu stává tradicí, že všude, kam jede Young Life, jedu já o den dříve na kole. Po téhle zkušenosti z Kružberku jsme se s Nathanem rozhodli dojet na Fishnet Camp na kolech o den dříve. O den dříve než vedoucí a o tři před chatařema, jak jsem v průběhu samotného kempu začal nazývat kempry, děcka, studenty nebo jakkoliv chcete. Do kolonky mapy na internetovém vyhledávači jsem zadal slovo Prudká a o sekundu později vyskočila cifra 186 a za ní dvě písmekna – km. Z Ostravy jsme na svých silničkách vyjeli před jedenáctou dopolední a cílem bylo dojet za světla. Na papírek jsem si napsal jména vesniček, kterýma jsme měli projet, což se ukázalo mnohem praktičtější a nesrovnatelně rychlejší, než na každé křižovatce vytahovat mapu. Nathan pro jistotu vytiskl jen centra měst a nejsložitější úseky. Ze začátku nás čekaly kopce za Ostravou, vybírali jsme si malé cesty, jen z Fulneku do Oder jsme stoupali s fuňěním kamionů za krkem. Z Oder následoval jeden z dvou nejkrásnějších úseků našeho putování. Odbočili jsme z hlavní silnice a po úzkých serpentinách se vznášeli do výšin nad město. O Češích je známo, že to je národ pivařů a i v té nejmenší vesnici je alespoň jedna hospoda. Ne, že bychom se v každé posilnili jedním škopkem, ale aspoň jsme měli příležitost si načepovat vodu. Slunce žhnulo, nad vyhřátým asfaltem se vlnil horký vzduch a my pomalu poznávali, že vjíždíme do Hanáckého kraje. Dnešek mohl být také testovacím dnem opalovacích krémů. Po pár hodinách v sedle se sluncem na levé straně se mi začalo červenat zápěstí a všechny prsty kromě palce. Ten objímal řidítka z druhé strany. Projeli jsme dva vojenské prostory a před sebou náhle spatřili blesky protínající temná mračna. Pod mraky šel vidět tmavý pás padajícího deště a naše cesta vedla přímo k němu – úchvatná podívaná. Najednou se prudce ochladilo a já si připadal, jako kdyby přišlo období vlhka. Déšť před námi utíkal, ale nechal za sebou stopu mokrých cest a znepříjemnil nám jízdu v háku, protože proud vody od zadního kola prvního jezdce umýval brýle druhého jezdce jako zaseknuté odstřikovače. Nathanova krize v táhlém kopci před Protivanovem, někde u sto dvacátého kilometru. Nádherný sjezd po novém asfaltu na nás čekal před Boskovicemi a my pomalu vjížděli do Jihomoravského kraje. Bouřkové mraky jako by se vypařili a na nás z nebe nespadla ani kapka. Druhý krásný úsek bylo vlastně celých posledních dvacet kilometrů. Pořádné kopce skryté ve stínu lesa a Nathan mě začal poprvé proklínat. Do cesty se nám postavila uzavřená silnice, ale Nathan ani chvíli nemyslel na další možnou objížďku a tak jsme to zkusili do zákazu vjezdu. Pár kilometrů z kopce po silnici s vytrhaným asfaltem a vyhýbání se poházeným větvím a kamenům nám zase rozproudilo adrenalin. Kemp Prudká se nachází na břehu řeky Svratky a tudíž jsme posledních pár kilometrů jen sjížděli. Rovnou jsme pokračovali do hospody ve městečku Doubravník a nejdelší jízdu mého života zakončili dvěma dávkami Černé hory a talířem pořádného jídla. V kempu jsme byli úpně sami, kolem jen šumněla řeka a po příjemné sprše jsme se oba vydali do země regenerace a snů. Tenhle předlouhý výlet mě nabudil a motivoval k dalším, nejde o ujeté kilometry, ale o vítr v zádech, zdolané kopce, překonávání krizí v průběhu a otlačený zadek a unavené nohy na konci. Ale těch 200 km jsem nejspíš překonal!

Lysá hora, Kružberk, Zlaté Hory

2011-06-26T22:51:00.000-07:00

Nebudu se o každém výletě, jak jinak než na kole, rozepisovat zvlášť i když by každý sám o sobě o to stál, ale přijde mi, že poslední dobou pořád jen píšu o kole a trochu mi to připomíná zimu v Minnesotě, kdy jsem psal jen o běžkách. Ale já nic jiného nepotřebuji dělat, užívám si s přáteli, trávím čas v přírodě a tvořím si zásoby hormonu štěstí. Ani mi to nepřijde, ale už mám skoro měsíc prázdnin za sebou...

Lysá hora, 18.6., sobota
Na poslední chvíli mi odpadla brigáda v jakémsi skladu a přidal jsem se ke skupince bikerů s cílem na Lysé hoře. Celou akci vedl Martin Polok a tak bylo o zábavu postaráno. Celkově nás jelo jedenáct, ale do vlaku jsme nastupovali ze tří různých nádražích. Samozřejmě se každému podařilo nastoupit do jiného vagónu. Další vtipná situace nastala ve Frýdlantu, kde jsme měli vystupovat. Já jsem si v klidu vynesl kolo ze svého vagónu, ale nikde okolo jsem neviděl ostatní. Najednou vykoukl Martin Polok a ukazoval něco ve smyslu, ať nastoupím zpátky. Potom rychle zmizel ve vlaku a vystoupil pro změnu Nathan, který kolem mě jen projel a mířil k vlaku do Ostravice. Ostatní jsem pořád neviděl, výpravčí zapískala a vlak se pomalu začal rozjíždět. Už jsem si myslel, že celá skupinka odjela na Čeladnou, ale pak jsem je uviděl na druhé straně nástupiště. Použili druhé dveře. Nathana se nám podařilo zastavit až když nastupoval do vlaku, schválně jsme si koupili jízdenku jen do Frýdlantu. Na nádraží jsme udělali menší úpravy tlaku vzduchu v pneumatikách a vyjeli směrem k Šanci. Po cestě se stala menší nehoda Amy, která na rovné cestě narazila do obrubníku, odneslo to jen odřené koleno a loket a jeli jsme dál do kopce. Nathan ve snaze nahecovat ostatní vyřkl sázku, ve které slíbil zaplacení obědu každému, kdo bude na vrcholu dříve než já. Nejblíž k tomu byli Amy a Ondra, ale nemohl jsem je nechat, to by nebylo fér. Pro cestu dolů jsme si vybrali traverz pod Zimným, přes Ivančenu, přes malý terén až k asfaltce směrem do Malenovic a ve vláčku dojeli nejkratší cestou do Ostravy. Celkově 95 km.
Kružberk, 20.6., pondělí
S Otou a Ashley a Connorem jsme se vydali na cyklistický kurz Gymnázia Olgy Havlové. Potkal jsem staré známe, Martina Poloka, Ondru Češku, Tomáše Kořeného a další. Naše nejsilnější skupinka vyjela až poslední, z Poruby jsme měli namířeno na Kružberk, přesněji řečeno do Jánských Koupelí. Po cestě jsme sbírali třešně, jednou nás učitelé zavedli do pole, ale potom nás na oplátku vedli krásnou cestou kolem řeky Moravice a částečně po trase Silesie. Na místě ubytování nás přivítali hasiči, večer jsme s Otou a Ashley udělali klub, zahráli pár rychlých her a karaoke. Hned v úterý ráno už jsem musel čárkovat projíždějící automobily a tudíž mi nezbývalo nic jiného, než z Kružberku vyrazit ještě večer zpět domů. Ota mě jako ve vrcholné cyklistice vyvezl na kopec a při západu slunce jsem už sám pokračoval nejkratší cestou do Opavy. Vítr v zádech jen umocňoval pocit, že jedu pořád z kopce. V hlavě se mi najednou zrodil plán dojet až domů na kole a vykašlat se na pomoc elektrického elefanta. Soudnost nakonec přemohla bláznivou myšlenku a na perónu stanice Opava - Východ jsem se i s kolem nalodil na sloního korába železnic. Ze Svinova jsem ještě musel ujet zbylých 15 kilometrů a více než půl hodiny se prodírat ostravským smogem, aby se pomyslný tachometr (protože ten reálný zůstal na starém kole) zastavil na čísle 100. Lehce zaokrouhleně.

Zlaté Hory, 26.6., neděle
Největší rozdíl mezi mnou a Martinem Polokem je prý v tom, že on něco plánuje předem a já spontánně. Nevím, do které kategorie se počítal jeho nápad, že zítra pojedeme ze Zlatých Hor na kolech zpátky domů. Brzo ráno jsem z Radvanic vyjel do Poruby, Martin jako vždy nestíhal, kola jsme naložili na střechu a za neustálých rad Martinových rodičů o tom, kudy máme nalézt cestu zpět do rodné hroudy jsme dojeli do Zlatých Hor zahalených mraky a mlhou. Chvilku jsme pobyli na chatě s Martinovou babičkou a vydali se rovnou do kopce, abychom zbylých 135 kilometrů mohli jet z kopce. Menší horskou etapu jsme absolvovali v okolí Krnova, schodama nahorů a turistickou stezkou dolů jsme vyjeli na rozhlednu Cvilín a přes opavský Penny market, kde jsme nakoupili zásobu rohlíků a zlevněných tatranek jsme to dotáhli až domů a já si udělal nový rekord v počtu kilometrů - 145. Kdybychom nejeli převážnou část z kopce, byl by to úctyhodný výkon.

Trialový přejezd Beskyd

2011-06-23T22:13:00.000-07:00

Ve čtvrtek jsem ochotně vynechal raní plavání a využil jeden celý volný den. S Vojtou Vaňharou, se kterým jsem jel jak Silesii Bike Marathon tak Brušperský triathlon, jsme vzali své horské oře do vlaku a vyrazili do Frenštátu pod Radhoštěm. Jen lehce naplánovanou trasu jsme ve vlaku pořádně promysleli a oba jsme se shodli, že nesmíme přepálit začátek. Já jsem včera s Nathanem najel přes stovku na silničce a Vojta dokonce kolem 140 km. Před námi leželo plno kopců a nádherně zazelenalé Beskydy po včerejší bouřce.

Začali jsme Pustevnami, ale nejeli jsme po Knížecí cestě, nýbrž po neznačené ze začátku asfaltce, později lesní cestě, kterou znal Vojta z nějakého závodu. Největší překvapení bylo, když jsme na vrchol Pusteven dorazili z kopce. První úspěšný výjezd jsme zapili Birellem a potkali stejné slečny právě vystupující z lanovky, které vyráželi ve stejný čas jako my. Malou hřebenovou etapou jsme se přes sochu Radegasta dostali až na Radhošť. Byla to nádherná cesta, jakoby písčitá, nahoru a dolů. Modré nebe přicházelo přímo úměrně s najetými kilometry a na Radhošti už bylo skoro bez mraků. Sjeli jsme zpátky na Pustevny a vyrazili po červené turistické značce na vrchol Tanečnice, následoval skvělý technicky náročný sjezd a poté asi kilometrový výšlap s kolem u boku na Čertův mlýn, náš druhý nejvyšší bod (1205 m.n.m.). Terénem a úzkou turistickou stezkou jsme se dostali pod Kněhyni, zajeli k místnímu pramenu a poobědvali v nikým nerušené letní horské idylce se zpívajícími ptáky nad hlavami. Po obědě, mém teď už tradičním toastu s marmeládou a tvrdým sýrem, přišla ta nejkrásnější pasáž celého dne. Ze sedla pod Kněhyní celou cestu až na Malou Stolovou rozcestí. Zaříznutá do kopce, mírně se svažující turistická stezka protkána obrovskými kořeny a obsypaná kameny byla skvělou prověrkou techniky. Obrovský rozdíl jsem poznal ve svém kole, širší řidítka, lepší vidlice a celkový posed mi zaručovali pohodlnou a jistější jízdu jak v technických pasážích, tak v kamenitých sjezdech. Tam, kde mě Vojta ve sjezdech na Silesii nechával za sebou jsem mu teď ujížděl. Oboum z nás se však nevyhnul jeden pád, a to jen pár desítek metrů od sebe. Vždy se nám stala osudnou hrana po levé ruce dolů z kopce. Oba jsme vyvázli v pohodě, já jsem trošku přeletěl přes řidítka, ale odneslo to jen krvavé koleno. Z Malé Stolové následoval dlouhý sjezd po asfaltce až do Čeladné. V jednu chvíli už jsem se viděl napíchnutý na stromu, vyjeli jsme ze zatáčky a přímo před námi stál přes celou silnici obrovský náklaďák s naloženými stromy. Z Čeladné jsme vyjeli po modré značce až Pod Smrček a zamířili nahoru na malé kolečko pod Smrkem, vystoupali do 870 m.n.m. na rozcestí Pod Holubčankou a po červené značce sjeli dolů do Ostravice. Před námi stála královna Beskyd a pravděpodobně poslední vrchol našeho putování - Lysá hora.

Trošku nás děsilo číslo ujetých kilometrů na tachometrů, ale při představě nastoupaných výškových metrů nám došlo, proč nás tolik bolí nohy. Na Lysou horu jsme zvolili cestu kolem přehrady Šance a potom 11 kilometrů do kopce z jihozápadní strany. Poslední tři kilometry na asfaltce už jsme jeli každý sám za sebe podle svých sil a nahoře nás překvapilo absolutní bezvětří a poměrně teplo. Dresy byly samozřejmě durch promočené, ani jsme si nedali nic na jídlo, jen doplnili vodu a vydali se netradičně dlouhým sjezdem dolů. Po nepoužívané sjezdovce jsme se s obtížemi dostali až k Ivančeně a v těch místech také vznikly nejlepší fotky. Zastavil jsem se v jednom z kamenitých sjezdů a na sekvenci jsem začal fotit sjíždějícího Vojtu. Najendou se mu zasekl přední kolo a on s celým strojem letěl hlavou napřed do borůvčí. Sekvenci fotek jsem nazval lyricky - lovec borůvek. Ztuhlé nohy překvapil prudký výjezd na Kikulku, potom jsme následovali červenou značku až do Pržna, Raškovic a po cestě jsme se dostali do Frýdku - Místku, koupili si rohlíky, banány a tatranky v místním hypermarketu a rozdělili se. Ne o jídlo, ale od sebe. Vojta sedl na vlak, protože do Darkoviček by mu to trvalo ještě dlouho a já jsem vyjel sám přes Sedliště domů. Za celý den jsme najeli asi okolo 90 kilometrů, ale nastoupali snad přes 3000. Začínám milovat lesní uličky a horské technické sjezdy.

Všechny fotky: https://picasaweb.google.com/tomas.macecek/PrejezdBeskyd2362011

Maturitní vysvědčení

2011-06-22T18:38:00.000-07:00

Slavnostní předání vysvědčení se naštěstí neuskutečnilo v budově školy, ale v pěkném prostředí kulturního zařízení Gama. Po dvou letech jsem znovu otevřel dveře naší bývalé školy, která měla s Gamou společný vchod a zavzpomínal na tři roky každodenní rutiny. Rok potom jsem se do školy vozil americkým autem, popřípadě jsem ten kilometr urazil na longboardu nebo na kole, na kterém jsem se dopravoval i do nové budovy školy v Ostravě. Dnes přišel den si naposled přijít pro vysvědčení a říci sbohem středoškolské kariéře, času poznávání radostí života, nuceného učení naprosto nezajímavých předmětů, vstávání každý den v ten stejný čas, což zapříčinilo samovolné buzení i o víkendech, skončily předlouhé obědové přestávky, které ke svému původnímu účelu využívali snad jen učitelé a skončili hodiny strávené u karetní hry Bang. Jak radostně na toto všechno budu vzpomínat mohlo ovlivnit právě maturitní vysvědčení.

Na chodbě před sálem jsme se seřadili podle abecedy, přišel jsem na poslední chvíli a málem jsem si ani nestihl obléci sako při slavnostním vstupu do sálu, kde byla usazena celá škola. Nejdříve jsme my poděkovali učitelům a odměnili je slunečnicemi a následně oni odměnili nás vysvědčením. Nikdo nemusel být moc nervózní, kvůli horka jsme se potili dost, skoro všichni se už totiž své výsledky dozvěděli o něco dříve. Já jsem prošel, dokonce s vyznamenáním, ale některým se nezadařilo, což jen názorně ukázalo kvalitu výuky daného předmětu. Verstehst du? Mé známky z ústní části už byly známy, tedy jednička jak v zeměpise, tak v technické specializaci a teď jsem se dozvěděl, že jsem tak stejně, na výbornou, uspěl i v českém jazyce v obou úrovních a v anglickém jazyce vyšší úrovně.

Já moc na velkolepé oslavy nedám, ale neodmítnul jsem Nathanovo pozvání na oběd na terase, vychutnal si špagety, připíjel k ním víno a po dezertu jel domů, abychom pak spolu mohli jet na vyjížďku na silničce. Obkroužili jsme kopečky, dorazili až do Skřipova a po cestě zpátky jsem se ještě stihl zastavit ve dvou "kulturních zařízeních", nejdříve pozdravit paní učitelku Holeksovou ze základky, která dovedla nejen mě, ale i mou sestru do deváté třídy. Poté jsem se zastavil za lidmi ze třídy na zahrádku do Mirroru. Pro ostatní jsem musel vypadat jako šašek, protože jsem po cestě na kole ztratil jeden šroubek v botě, což způsobilo to, že jsem ji nemohl vycvaknout z pedálů a celý večer jsem musel chodit s jednou nohou naboso.

Krátká letní brigáda - počítání aut

2011-06-21T19:34:00.000-07:00

Přes kontakty lze dneska sehnat všechno, a to i rychlou práci. Skrz JOB - Centrum jsem se dostal k brigádě u Ostravských komunikací. V pondělí jsem šel na školení, kde mi a dalším asi patnácti mladým lidem dali papíry s kolonkami pro osobní, lehká nákladní, těžká nákladní auta, motocykly, autobusy a jízdní kola rozdělené po patnáctiminutových úsecích. První den jsem dostal přidělené místo na křižovatce u vodárny a počítal auta jedoucí rovně z centra do Poruby a odbočující doprava z centra směrem na dálnici nebo do Přívozu. Díky Crightonům se mi výborně sedělo, půjčili mi totiž pohodlnou skládací židli v amerických barvách. Pracovní doba se mi ze začátku zdála nepohodlná, začátek byl v 7 hodin, počítalo se čtyři hodiny do 11 a potom následovala dvou hodinová pauza a další čtyři hodiny počítání až do pěti večer. Hned první den ráno se na mě z auta čekajícího na semaforu usmála jakási neznámá paní, tak jsem ji pozdravil zpátky a ona za chvíli srolovala okýnko a nabídla mi kokosovo-čokoládovou tyčinku. V samotném počítání nebyl problém, osobní auta jsem počítal v hlavě a u ostatích si dělal čárky. Odpoledne jsem si vyjel na kolo do blízkých lesů. V odpoledních hodinách jsem překvapivě ani nestíhal dělat čárky v kolonce cyklistů. Další den jsem počítal na křižovatce u slovanu v Porubě, v polední pauze si zašel na bazén, ve čtvrtek jsem počítal v Muglinově, popovídal s jednou mladou Slovenkou a v polední pauze pích zadní kolo při projížďce někde u Antošovic. Poslední den počítání byl až další týden v úterý ve Vratimově, kde poprvé nebyly semafory a tak jsem musel dávat pozor celou dobu. Odpoledne začalo pršet a jako úkryt mi a dalším dvou klukům posloužila čerpací stanice. Nejvíce aut samozřejmě projel hned první den na vodárně a nejexponovanější hodiny jsou hned kolem 7 a potom mezi třetí a čtvrtou odpolední, když všichni jedou z práce domů.

Xtreme Brušperk Triathlon

2011-06-11T22:38:00.000-07:00

Po jednom vynechaném roce jsem se znovu přihlásil na Brušperský triatlon. Spolu se mnou do toho šli odvážlivci Nathan, Ota, Marek Osoha, Honza Kiša, Vojta Vaňhara a Ashley. Stejně jako na Silesii za námi přijel obrovský a skvělý fan klub. Už pár dní před závodem se mi zdálo, že na něj myslím nějak neobvykle moc. Nejspíš to bylo tím, že hned po Silesii jsem maturoval, takže jsem se více soustředil na školu a také tím, že tento triatlon už pojedu podruhé a tedy vím, co čekat a jaké těžké to bude.

Oproti minule jsem si teď více věřil, více jsem jezdil na kole, přes zimu hodně běhal a poslední dva měsíce chodil plavat. Cílem už nebylo jen dokončit, ale rvát se s Otou a vydat ze sebe maximum. Počasí vyšlo skvěle, po dvou propršených dnech se rozjasnilo a oteplilo. Na start se dostavilo 110 závodníků, mezi kterými nechyběli ani reprezentanti, ale i naprostí hobíci. Důležité bylo udělat si pořádek v depu, aby převlékání zabralo co nejméně času. Odstartovalo se v 11 hodin a dopředu se vrhli borci v neoprénech a ti, co plavali kraulem. Já jsem se soustředil na sebe a vklidu si plaval prsa. Dýchalo se skvěle, ale pořád byl přede mnou jeden borec, který mi dělal vlny. Chvilku plaval kraula, kousek se vzdálil, pak změnil techniku na prsa, to jsem ho zase dohnal a tak stejně až do 800 metrů vzdáleného konce. V depu se mi pěkně zatočila hlava, chvilku trvalo než jsem se dostal do dresu a cyklistických bot, vytáhl kolo ze stojanu a rozjel stíhací jízdu. Věděl jsem, že plavání bylo mou nejslabší disciplínou a že o to více se musím snažit ve zbytku závodu. Od začátku závodu na kole, dlouhého 23 km, jsem asi 100 metrů před sebou viděl Vojtu Vaňharu, ale až do poloviny trasy se mi ho nepodařilo dojet. Mezi tím jsem stačil předjet kolem dvaceti závodníků. Trasa byla na několika místech ještě pořádně bahnitá, projeli jsme pár brodů, prosmýkali se úzkými uličkami v lese, třicítkou jeli ve vyjetých kolejích na poli, které se staly osudným Nathanovi, který s rozbitým kolenem a nefungující přehazovačkou skončil v obilí. V posledním dlouhém kopci po asfaltce a později po polní cestě nás s Vojtou dohnal Ota a společně jsme předjížděli další lidi. Vojta nám pak odpadl a my s Otou jsme do depa přijeli hned za sebou. Výměna bot netrvala dlouho a vyběhli jsme také stejně, hecoval jsem Otu, ale ten mě poslal dopředu, ať si běžím svoje tempo. Ve schodech jsem předběhl jednoho borce a v posledním kilometru u přehrady ještě jednoho. V běhu jsem se cítil skvěle, klidně mohl být ještě delší, poslední stovky metrů jsem si užíval. Ota doběhl dvě místa za mnou s minutovou ztrátou a v cíli nás čekal skvělý fan klub.

Celkově jsem skončil na 22. místě v čase 1:29:24. V plavání jsem byl 65. (17:00), kdy jsem se oproti minule zlepšil o čtyři minuty, můj čas na kole byl 16. nejrychlejší (53:56), minule 1:01:15 a v běhu jsem 4,5 kilometrů uběhl na 12. místě (16:14), o tři minuty rychleji než posledně. Když odečteme kategorii Elite, tak jsem skončil na 13. místě. Atmosféra před, při i po závodě byla skvělá, čekal nás dobrý guláš a pivo a skoro pro každého nějaká cena, Ashley vyhrála batoh a limitovanou edici vína, já jen blikačku. Už se těším na příští rok!

YL team: Ashley, Marek Osoha, Nathan, Vojta Vaňhara, já a chybí Ota a Honza Kiša

Plavecká část, polovina trati, já jsem v černých brýlích nejblíž bójce

S Otou se převlékáme do běžeckého a vybíháme spolu

Posledních pár metrů do cíle...

Výsledky: http://www.timechip.cz/vysledky/2011/xtreme-triathlon#bez-rozdilu-kategorii
Fotky: https://picasaweb.google.com/tomas.macecek/TraitlonBrusperk1162011

YL Outdoor Víkend Kružberk - jedno velké dobrodružství aneb každá minuta života naplno

2011-06-05T22:42:00.000-07:00

Celá skupina odvážlivců vyjela už v pátek odpoledne přímo z Ostravy na kolech až na Kružberk. Pro někoho, kdo pravidelně nejezdí na kole to musel být ostrý start, hlavně táhlý kopec za Žimrovicemi. Já jsem v sobotu ráno, po pěti hodinách kvalitního spánku, vyjel od babičky na nádraží Svinov, potkal Alenku a společně jsme nasedli na vlak do Opavy. Na kole jsme poté nezvolili tu nejrychlejší, ale nejkrásnější trasu na Kružberk. V Hradci nad Moravicí jsme odbočili a drželi se pořád podél řeky Moravice a chvilku tak opačným směrem kopírovali závodní trasu Silesie. Byla to krása začít den tak brzy, ale čím déle jsme jeli, tím více slunce hřálo a já už ke konci jel jen v cyklo kraťasech. Údolí Moravice je bezkonkurenčně jedno z nejkrásnějších míst pro horská kola na Moravě, nejede se jenom podél řeky, ale stoupá se nahoru a dolů, od polních cest po těžko sjízdné kamenité stezky. Alenku jsem ujišťoval, že tenhle kopec už je ten poslední, ale pak jsme vyjeli u nádraží, kde bylo na modré ceduli napsáno Čermná ve Slezsku a rázem jsem věděl, že jsme si udělali neplánovanou objížďku. Propocení jsme dojeli přímo ke skalám a potkali tam celou YL dobrodružnou skupinku doplněnou o pár odvážlivců z Frýdku-Místku. Zajel jsem se rychle převléci, ale chvilku trvalo, než jsem vůbec našel svoje věci, které jsem si nechal poslat autem. S Alenkou jsme se hned vrhli na klasické zrcadlo a připomněli si staré časy vyrážení na Kružberk s Nathanem, Kubou a Vojckem. Alenka chtěl lézt první, slunce nás zezadu opékalo, prsty klouzaly, uklouzly a Alenka se proletěla. Všichni ostatní odešli na oběd, ale já jsem si chtěl cestu dolézt a s krvavou nohou a propoceným trikem se to povedlo. Na oběd jsem snědl půl tuctu rohlíků a s ostatními užíval polední klídek.

Odpoledne jsme se rozdělili na dvě skupinky, obě mířili za koupáním. Marek Osoha a Ota vyrazili do Vítkova k rybníku se sinicemi a já, Crightoni, Ashley, Polok, Natálka, Kiša, Sany, Amy atd jsme vyrazili na tajnou misi kolem Kružberku. Přejeli jsme malou hráz a uviděli krásnou písčitou pláž. Věděli jsme, že se na Kružberku nesmí koupat, ale žádný zákaz na ceduli jsme nepotkali a navíc zakázané ovoce chutná nejlépe. Skoro všichni jsme tam skočili, voda byla parádní, teplá a čistá. Jenže pak se ze zatáčky vynořilo auto, všichni se v okamžiku skrčili, jen Nathan zůstal hrdinsky stát a pronesl: "Však už nás stejně viděli." Auto naštěstí pokračovalo dále a nevšímalo si nás. Pak někdo pronesl, že nás mohli jet nahlásit a i když to bylo více než nepravděpodobné, radši jsme se rychle oblékli a nasedli na kola. Martin Polok, Amy, Naty a Ashley se rozhodli prozkoumávat okolí Kružberku, ale moc mě neuklidnili Polokovým výrokem, že tady se přece nedá nikde ztratit. My, jakožto větší zbytek skupinky, jsme vyrazili ke skalám a pokračovali v lezení. Nejlepší bylo vidět ty šťastné obličeje, když se s největším úsilím dostaly na vrchol cesty a pokořily skálu. S Honzou Kišou jsme vylezli dlouhou hranu vedle zrcadel a každý sám potom slaňovali dolů. Na večeři jsme dostali rýži s kuřecím masem, bylo to výborné, ale bylo toho málo. Tak přemýšlím, jestli se tahle věta nestává mým klišém, ale většinou je pravdivá. Na dojezení mi nestačily ani párky, třeba Marek Osoha měl takový hlad, že snědl jeden, co mu z opíkátka spadl do popela a pěknou minutu tam vydržel, než se ho Markovi podařilo vytáhnout. Na zalepení pusy nejlépe posloužily marshmallows a Nathan nám k tomu, stojící na kupě dříví u ohně, povykládal krátký příběh k zamyšlení. Hrou večera se však staly lžičky. Naše, podotýkám zcela legální, taktika s Martinem Polokem vyhrávala a já jsem za celou dobu nenasbíral ani jeden trestný bod. Někdo měl rovnou tři a musel dělat úkol, nejlepším hráčem byl ale Karlos, který sbíral body snad v každém druhém kole. Beztak byli domluveni s Naty, která chytře seděla vedle něj. Před večerkou jsme si u ohně zazpívali a pak se s Polokem bavili nad divadelním představením ve společné koupelně. Večer byl ale ještě hodně zajímavý. Jelikož už bylo po večerce a všechno, co bychom teoreticky dělali by bylo trošku nelegální, nebudu to tady rozvádět:) ale s trojicí Martin Polok, Amy a Naty se nikdy nenudím a když k tomu připočtu šumící řeku a pohled na hvězdy, vychází mi skvělý večer.

Honza Kiša na začátku cesty

V neděli ráno jsme se po snídani znovu rozdělili na dvě skupiny, jedna vyjela na kole do Ostravy dříve a ta druhá zůstala ještě u skal. S Nathanem jsme dopředu natáhli tři lana a já si tak aspoň vylezl dvě pěkné cesty a jednou se dokonce i trochu proletěl. Celý zbytek dne už jsem jenom jistil a opaloval se. Cesta na kole domů začala skvěle, hned po pár stovkách metrů dostal Karlos defekt. Náhradní duši jsme sice měli, ale ta pod Nathanovým tlakem skončila ještě hůře než ta první a další jsme si museli půjčit od zrovna projíždějícího cyklisty. Vlastně jsme ji dostali jako dárek. Později se jen Sany nabodla na nově otočená řidítka, ale všichni jsme to přežili až do Hlučína. Vyjel jsme na kopec a přede mnou bylo nic než černo, které najednou protnul blesk přes celou oblohu. Uběhlo pět minut a před deštěm nám nepomohl ani ten největší strom u cesty. Kolem řeky už nešlo nejet zabahněný, nemělo cenu se vyhýbat kalužím, projížděli jsme je prostředkem a užívali si bahno mezi zuby. V Třebovicích jsme se rozdělili, každý mířil do svého domova a mě dostihla další bouřka. Zatímco doteď jsem byl špinavý, od teď už jsem byl špinavý a mokrý. Stylovější zakončení tohoto víkendu bych sám nevymyslel, tomuhle říkám život naplno.

JB se soustředí

Honza Kiša a já, chvilka odpoledního klidu

Amy a Naty u Kružberku

Více fotek zde

Maturitní večírek

2011-06-03T23:59:00.000-07:00

Jaká je výhoda dělat maturitní večírek ještě před tím, než víme výsledky samotné maturity? Nemusíme zapíjet žal ani slavit, ale jen tak si to užít. Náš večírek se uskutečnil v klubu Garage v Martinově ve stejný den, kdy někteří dokončovali poslední maturitní testy z německého jazyka. Já jsem dojel k babičce na byt na kole, převlékl se do slušného a na kole se z kopce svezl do Martinova. Číšník se mě hned ptal jak si představuji, že pojedu navalený domů. Odpověděl jsem, že se budu muset hlídat. A to nejen kvůli cesty domů, ale hlavně kvůli zítřejší cestě na kole na Kružberk na YL Outdoor víkend. Z učitelů dorazili skoro všichni až na pana ředitele. Největší pařmen Mr. Patrman, který s námi vydržel nejdéle na stužkováku se připojil až později, asi tušil dlouhou a náročnou noc. Po oficiálním přípitku a cinknutí s každým spolužákem a učitelem se promítaly fotky z průběhu posledních čtyř let, takže mě bylo vidět až ke konci. Pan číšník poté donesl dva obrovské plechy malých řízečků, zeleninu, dorty, ovoce a odstartoval tak raut a neoficiální zábavu. Pivo teklo proudem, v polovině večera jsem si vypláchl pusu zelenou, zapil to dvoudeci vína, ale domácí meruňce jsem se radši vyhnul. Zábava byla dobrá, vzpomínali jsme na skvělý svaťák. Potom, někdy kolem jedné ranní, protla místnost známá melodie písničky Dynamite a já stylově ukončil večerní zábavu, na kole dojel k babi a nastavil si budík na 6:15.

Kružberk - předehra víkendu

2011-06-03T15:08:00.000-07:00

Ve čtvrtek jsem musel promyslet, jak vyřešit zapeklitý logistický problém. V rámci tréninku a vstřícnosti k majiteli chaty na Kružberku, kde se měl uskutečnit YL Outdoor víkend, jsem na kole zajel vyzvednout klíče ve čtvrtek odpoledne. Hned po poslední maturitní slohovce z češtiny jsem rovnou ze školy sedl na silničku a vyrazil směrem na Kružberk. Jelo by se příjemněji kdyby tolik nefoukalo, přes Kyjovice a místní kopce jsem dojel do Hradce nad Moravicí a pak dále přes Žimrovice až do cíle cesty. U chaty už mě čekal pan majitel, který zrovna sekal trávu. Provedl mě celou chatou, ukázal jak co funguje, předal klíče, já se převlékl a zamířil do hospody. Hned po příchodu mi oči zůstaly přilepené na ceduli s nabídkou domácího guláše za skvělou cenu k pivu. Povečeřel jsem pár knedlíků, zapil to Pardálem, zeptal se milé hostinské, kde najdu signál na Vodafone a vyjel daným směrem. Kde jinde by mohl být signál, než na kopci. S plným břichem jsem vyjel někam za vesnici ke hřbitovu a všechny instrukce předal Luci. Před setměním jsem se zajel podívat ke skalám a naboso si vylezl čyřku pod zrcadlem. Dal se předpokládat tichý a klidný večer, zůstal jsem sám v chatě pro třicet lidí, uvařil si polévku ze sáčku, četl knížku, ležel venku na lavičkách a užíval si vesnický klídek a přicházející temnotu noci.

Na snídani jsem si udělal instantní ovesnou kaši, nenapadlo mě totiž vzít nic menšího a lehčího do batohu, pozamykal jsem chatu, vypnul pojistky, ale sotva jsem vyjel první kopec, začalo mi kručet v břiše. Do Ostravy mi pořád zbývalo přes 60 km a tak jsem zapadnul do prvního vesnického obchůdku a koupil si rohlíky. Zpět jsem jel jinou trasu, přes Vítkov a Skřipov. V jednom úseku jsem měl největší chuť kolo zahodit. Jel jsem po rovné cestě do mírného kopce, všude okolo bylo jen pole ohýbající se pod silou větru, který foukal přímo proti mě. Šlapal jsem na nejnižší převod a cítil se, jako kdybych zdolával Lysou horu, vůbec to nejelo. Před Vřesinou mě potkalo větší štěstí. Asi padesát metrů za mnou jelo auto a najednou jsem uslyšel ránu a řinčící plechy. Otočil jsem se, zastavil a viděl auto s rozbitým světlem a pomačkaným předkem, které jako by narazilo do neviditelné zdi. Hned mi došlo, že muselo trefit zrovna přebíhající srnku. Taky že ano, chudák ležela v příkopě, ale měla to rychle za sebou. Řidič mezitím zkoumal rozbitý předek auta a nemohl najít poznávací značku, která odletěla někam do lesa. Jen přemýšlím, jak bych teď vypadal já, kdyby ta srnka vyběhla o sekundu dříve...doma jsem se najedl, osprchoval a vyrazil na maturitní večírek. Celkem jsem ujel 135 km...

Dvě nové milenky

2011-06-02T22:06:00.000-07:00

Už před Silesii jsem se musel začít starat o své nové potencionální kolo. Kuba si nakonec svého zeleného ďábla do Ameriky nevzal, ale přesto jsme se domluvili, že bude lepší, když si pořídím něco svého. Ota rozhodil sítě, ale neulovil nic. Jedna ryba k nám totiž připlula sama. Martin Hasík z pražského Young Lifu se ve stejný moment rozhodl prodat své horské kolo a pro mě to byla nabídka z nebes. Na druhou stranu jsem musel obětovat svůj narozeninový dárek, tedy slíbenou autoškolu a využít prostředky pro koupi věci, se kterou se budu mazlit každý den, která mi přinese radost, pot a zážitky. Už na jaře jsem také zkoušel zprovoznit taťkovu starou silničku, která pár let ležela netknuta v garáži. S Nathanem jsme na ni udělali pár maličkostí, ale pak přišly maturity a na opravy nebyl čas. Jenže to by nebyl kutil Nathan, kdyby nevymyslel úplně nové řešení. Využil díly z různých kol, použil svůj úplně první rám a poskládal mi zbrusu nové kolo se slovy, že až budu vydělávat, tak ho musím předat někomu jinému v Young Lifu. Na oplátku si nechal favoritku a využije ji na náhradní díly a třeba zase něco poskládá.

Kona Caldera 2007
Kultovní značka v černém provedení, sice starší model, ale najeto má jen přes tisíc kilometrů, takže skoro zánovní. Rám je při své robustnosti lehčí, než se zdá, přehazovačky Shimano Deore, diskové brzdy Hayes, vidlice Marzozchi. Největší rozdíl je v posedu, rám je menší a kratší a lépe mi sedí. Řidítka nemají berany a jsou o celých deset centimetrů širší, což je poznat v terénu a ve všech zatáčkách. Kolo se snadněji ovládá, ale velký rozdíl je v samotných kolech, která nejsou vyplétaná. Přenos energie je horší, což dělá poznatelný rozdíl hlavně na silnici. Kola jsou jediná, co by se dalo v blízké době vyměnit. Sám už jsem vyměnil sedátko, jinak vše šlape výborně.

Silnička
Bezejmenný stroj s nově nastříkaným rámem, karbonovou vidlicí a osazený přehazovačkami a brzdami Shimano. V silničkách se zatím tolik nevyznám, po první jízdě jsme ještě vyměnili zadní kazetu, která má teď více zubů a snadněji šlape do kopců. Je to neskutečný pocit, naprosto neznámý bikerům, když se v kopci šlápne do pedálů a kolo ujíždí pod nohama. Ze silničky více bolí zadek a je to vynikající trénink na nohy, člověk si skoro nikdy neodpočine.

Takže díky všem, Otovi, Nathanovi, Martinovi a rodičům.
Více fotek zde

Písemné státní maturity

2011-06-02T21:33:00.000-07:00

Po úspěšném absolvování ústních maturit přišly na řadu tolik diskutované státní písemné testy. Čeština v základní úrovni mi přišla vcelku jednoduchá, hodně záleželo, jestli žák umí správně pochopit text, jestli má logické myšlení a umí počítat, třeba v případě otázky s vlčicemi. V testu se neobjevila žádná literatura a na konci mi zbylo ještě asi deset minut času. Téma slohové práce jsme si mohli vybrat z deseti témat a hlavní bylo dodržet zadaný slohový útvar. Vybral jsem si úvahu o internetovém pirátství. Didaktický test vyšší varianty byl o poznání těžší a také rozsáhlejší než v základní úrovni. Kromě odhalování pravopisných chyb se v testu vyskytlo mnoho otázek týkajících se veršů, básnických prvků a literatury. Zvolená úroveň mi však přišla adekvátní gymnaziálním znalostem. Tak uvidíme jak dopadnu já. Slohovou práci na dvě stránky jsem psal na téma Mimozemšťani přiletěli do České republiky v podobě fiktivní reportáže. Na vyšší úroveň anglického jazyka nás přišlo asi jen pět, a z toho jen já a Artur jsme měli tuhle zkoušku povinnou. Poslech byl jednoduchý, všemu jsem rozuměl hned po prvním zahrání a didaktický test se víceméně shodoval s úrovní FCE testů, nebyl jsem si jist jen u pár otázek z gramatiky. Sloh se skládal ze dvou částí, na tu první si už nevzpomínám a v té druhé jsme měli napsat email o reklamaci zboží. Organizace probíhala vždy dobře, jen by příště mohl CERMAT obstarat prupisky nebo fixy určené pro křížkování, tak jak tomu je třeba u společnosti SCIO. Když už nic, je to dobrá příležitost pro reklamu a stejně to nakonec zaplatí daňoví poplatníci. Výsledky přijdou za dva týdny a až poté uvidíme, kolik lidí si vlastně přijde pro vysvědčení.

Plavání

2011-05-30T17:33:00.000-07:00

Doma máme dvě permanentky na Sarezu a nikdo je nevyužívá. Plavání mi nikdy nešlo, ne že bych se vody bál, ale radši jsem jezdil na tobogánů, skákal ze skal a dělal všechno jiné, než to nejpřirozenější, co se ve vodě dá dělat. Dopředu mě posunuly až Luci s Alenkou. Dvakrát týdně, každé úterý a čtvrtek ráno před školou jsem s nimi začal chodit na Čapkárnu. Šéfové Sarezy asi ve svých kvádrech nejezdí na kole, jinak by věděli, že čtyři venkovní stojany před bazénem nestačí. Uvnitř je sice místnost určená pro kočárky, ale tam nás nikdy paní na pokladně nepustí, protože prý před osmou přijdou maminky na bazén. A když jsem se zeptal ohledně večerního kondičního plavání, dostal jsem odpověd, že kočárkárna slouží jen v ranních hodinách. Asi jsou pak paní za pokladnou moc unavené zmáčknout tlačítko a odemknout dveře. S půjčenými brýlemi jsem se konečně chtěl naučit plavat prsa tím pravým stylem, s hlavou pod vodou. První den mi to vůbec nešlo, div jsem se neutopil, ale hned příště jsem zjistil, že jsem vydechoval moc vzduchu a celkově to potom neudýchal. Teď už to udýchám, občas si omylem loknu chlorované vody a pořád jim ještě nestíhám, ale to přijde... triatlon je tady už za necelé dva týdny!

Noc kostelů

2011-05-27T23:56:00.000-07:00

V průběhu oslav úspěšné ústní maturity jsem si našel čas na kulturu, jestli se to tak dá vůbec nazvat. Vrámci Noci kostelů byli návštěvníci vpuštěni do běžně nepřístupných zákoutí většiny kostelů po celé zemi. Z klubu Mirror jsem s Adélkou přeběhl cestu a dostal se až do věže červeného kostela poblíž Husova sadu. Jen škoda, že jsme přišli až po posledním zvonění, a ani hodiny už neodbíjely. Dozvěděli jsme se, že největší zvon váží tunu a půl a že jako jeden z mála přežil válku a neproměnil se ve vojenský materiál. Z kostela jsme vyšli do úplně jiného světa. Z nebe padaly doslova provazy vody a nepřestaly ani když jsem se po cestě domů zastavil v našem radvanickém kostele. V celém kostele byla tma, kterou občas vyrušili hrom a blesk. Na programu byla stínohra, příběh o stromu, který vždy dal něco ze sebe člověku. V mladí člověk po stromě lezl a skrýval se v jeho stínu, později sklidil ovoce, osekal větve na oheň, nařezal špalky na stavbu domu a ve stáří posloužil člověku k odpočinku už jen pařez. Kdo je ten strom v našem životě? Bouřka neustala ani před půlnocí a já po cestě ze zastávky domů vypadal stejně jako kdybych vylezl oblečený z vany. Noc kostelů byla skvělá příležitost nahlédnout do církevních budov i pro ty, kdo by se jim hlavně v neděli ráno obloukem vyhli. Někdo si užíval nerušenou atmosféru, uklidnění životního spěchu a zamyšlení nad životem, někdo obdivoval zvony a starou architekturu...

Maturita

2011-05-25T21:33:00.000-07:00

Co na tom, že ve středu 25. května byla na titulních stránkách skoro všech novin zpráva o zatčení Ratka Mladiče. Pro mě bude tato středa historickým dnem, kdy jsem zvládl ústní maturitní zkoušku. Ale jak to všechno bylo... už od pátku jsem nevěděl, co se mám učit. Byl jsem z toho trochu nervózní, ale už jsem jen opakoval. V pondělí a úterý jsem četl vítězoslavné statusy na facebooku a slýchaval dojmy a rady od spolužáků, kteří už to měli za sebou. Moje zkouška měla začít ve středu ve 14:00. Dny předtím jsem nebyl moc nervózní, asi to je trošku klišé, ale štěstí přeje připraveným. Ve středu dopoledne jsem si lehce vyjel na kolo, protože u toho se nejlépe pročistí hlava, naložil se do vany, snědl oběd a v saku vyrazil do školy. Odpolední skupinka se skládala jen ze tří lidí, já, Jakub Stuchlík a Jakub Hricišin. První zkouška byla z českého jazyka základní úrovně. Přišel jsem před komisi a jako by nic poprvé zanořil ruku do jakési keramické vázy osudu. Otevřel jsem dlaň a přečetl číslo šest, ale až poté, co se v počítači našlo, které to je dílo, jsem začal pracovat na potítku. Bylo to dílo Kulička od Guya de Maupassanta. Knížku jsem četl snad před více než dvěmi lety, ale úspěšně jsem ji zařadil do období realismu a pak před paní třídní učitelkou Funiokovou a panem řditelem Kožušníkem povyprávěl děj, okolnosti díla a rozebral neumělecký text. Trošku jsem zaváhal při otázce co se myslí rčením pro strýčka Příhodu, ale jinak jsem vše zvládl. Druhý předmět byla angličtina vyšší úroveň. Věřil jsem, že dokážu obkecat jakékoliv téma a vybral jsem si Mass media, kdy nebyl problém hovořit o televizi, rádiu, internetu a novinách. Ještě předtím jsem srovnával dva obrázky a vyjádřil se k prohlášení, že podle restaurace se dozvíme hodně o dané zemi. Mluvil jsem o Mc´Donaldu a Burger Kingu, o fast foodu a rychlém stylu a způsobu života a o milé obsluze. Třetí předmět byla znovu čeština, ale vyšší úroveň. Hlavně jsem si nechtěl vytáhnout Kytici nebo jinou básnickou sbírku. Štěstí mi přálo, zvolil jsem si Farmu zvířat od George Orwella. Popisoval jsem souvislost se Sovětským svazem, kdy prasata představovala komunisty. Zmínil jsem i další Orwellovo dílo, román 1984 a rozebral neumělecký text, v tomto případě úvahový článek o slibech v projevu Klementa Gottwalda. Asi jsem zodpověděl všechno, protože jsem byl puštěn o pár minut dříve. Teď následovalo to nejtěžší a nejzáludnější – technika. Kuba přede mnou si vytáhl integrály, takže ty už jsem mít nemohl. Poprvé jsem začal být nervózní. Vytáhl jsem si otázku a bylo to číslo 13. V tomto případě více než šťastné číslo. Na potítku jsem měl vše vypracované a narýsované už pět minut před koncem, na tabuli jsem vše nakreslil ještě jednou, sice jsem nevěděl celou teorii, ale pan předseda Šťastný se mě zeptal na záludnou otázku jaký úhel svírá přímka, před kterou následovalo pro mě dosud neznáme přídavné jméno. Co mi zbývalo jiného než si tipnout, teď už to přiznat můžu. Řekl jsem devadesát stupňů a bylo to správně. Už uvolněný s vědomím, že nejhorší mám za sebou a že zeměpis se nějak zvládne jsem si vylosoval otázku číslo 3. Tedy přesně tu, kterou jsem sám v září zpracovával – Pevný obal Země. Na potítku jsem popsal dva papíry a bez přerušení mluvil i před panem učitelem Lamaczem. Jenže pak se mě zeptal, jaký je původní porost černozemě. První jsem zkusil smíšené lesy, pak jsem řekl, že to bude asi něco menšího, nějaké křoví. Ale správnou odpověd, že tam roste tráva ze mě nedostal. Se zazněním limitu jsem rychle shrnul kryosféru, tedy veškerý led na zemi.

Před rozhodnutím komise jsem nemusel být nervózní, protože jsem věděl, že jsem u všeho řekl dost. Nakonec to dopadlo následovně:

Jazyk český, základní úroveň: plný počet bodů
Jazyk český vyšší úroveň: plný počet bodů
Jazyk anglický vyšší úroveň: 37/39 bodů
Technická specializace: 1
Zeměpis: 1

Silesia Bike Marathon - třikrát a dost!

2011-05-21T20:23:00.000-07:00

Všichni, kdo jezdí více než turisticky na kole říká, že až závody ho pořádně dostaly do cyklistiky, že závody poskytují motivaci jít si vyjet a trénovat. Už jsem závodil na běžkách, běžel půl maraton, přežil triatlon, nedávno taky Run Up v běhu do schodů a teď měl přijít můj první bike maraton. Vím jak skvělá je atmosféra závodů, pohodová, uvolněná a přesto tak soutěživá. Nejlepší zážitky však vznikají, když jsou prožity s kamarády. Silesia Bike Marathon je největší cyklistický závod na Severní Moravě, učastní se ho přesně tisíc závodníků a jede se na dvou tratích – 55 a 90 km. Kromě zbylých 995 cyklistů se ná závod přihlásil Ota, Nathan, Vojta Vaňhara, pan Čurda a samozřejmě já.

Menší problémy začaly už týden před závodem, kdy přijel Kuba Krajník a rozhodl se vzít si svoje kolo, na kterém jsem celý rok předtím jezdil, do Washingtonu DC. Kuba měl odlítat už ve čtvrtek a já bych neměl na čem jet samotný závod. Narychlo jsem s Otou začal shánět kolo, na trénování mi půjčil Amuleta, kterého koupil pro Young Life. Rozhodující faktor bylo taky počasí. Nejpříjemnější by bylo sucho, ale až do úterý před závod vydatně pršelo a kdyby se mělo jet v takhle bahnitém terénu, zvolil bych svoje staré kolo. Jenže obě situace se vyřešily a dobře dopadly. Bylo sucho a Kuba se nakonec rozhodl kolo nechat v Česku.

Startovní balíčky už nám den předem vyzvedl Vojta, my s Otou a Nathanem jsme ráno přijeli autem do Opavy. Volal nám Vojta a ptal se jak nás najde, Ota jen odpověděl, že až uvidí tři kola na střeše dvakrát dražší než samotné auto, tak že to jsme my. Na parkovišti už se to hemžilo cyklistama, každý dodělával poslední úpravy, přidělával startovní čísla, dofoukával kola a my jsme k tomu přidali i týmovou fotku v YL dresech. Slavnostní start byl v Opavě na náměstí, přijeli jsme tam asi patnáct minut před startem a hledali si místo co nejvíce vepředu. Já jsem neměl žádné tušení jak na tom budu, ale podle Oty jsme s naší výkoností určitě patřili do první stovky. Nathan nechtěl opakovat chybu z minulých let, kdy se postavil až do zadu startovního pole a pak byl bržděn slabšími jezdci a nemoh se prokousat dopředu. Před startem jsem si dal energy drink, v kapsách dresu na mě čekaly rozbalené muslli tyčinky, energy gel, náhradní duše a pumpička. Na kole dvě plné flašky s ionťákem. Slunce žhnulo, na obloze ani mráček. Z reproduktorů se valila hudba a pak se ozval startovní výstřel.

Měl jsem takový lehce nervózní pocit, ale byl jsem strašně natěšený. Celý peloton se rozjel pomalu, úplně vepředu dbala na dodržení rychlosti motorka a plynulost na křižovatkách obstarávala policie. Už na asfaltovém úseku se dalo prokousat dopředu, ale bylo to nebezpečné. Každý musel být na sto procent pozorný, okolo byl slyšet hukot a cvrkot všech kol, řidítka vedle řidtek, kolo na kole. Asi po čtyřech kilometrech následoval letmý start a tempo se zvýšilo, duležité bylo zůstat vepředu. Taktika nastolená Otou byla závodit a předjet co nejvíce lidí v první třetině závodu a pak se jen držet s ostatníma a dojet. Do prvního kopce v terénu jsme jeli vedle sebe s Vojtou, tempo bylo rychlé, ale zatím jen po rovině. Následoval delší kopec po poli, všichni jeli na malý talíř a já jsem věděl, že v těchto pasážích můžu nejvíce získat. Poodjel jsem Vojtovi a po chvilce dojel Nathana. Bohužel to nebylo naposled, co jsme se minuli. Sjezdy, které mi dělali v treninkové projížďce největší problém se mi zdály o dost lehčí, více jsem se soustředil a držel se vždy za někým a i samotná trať byla po průjezdu tolika jezdců čistější. Peleton se roztahal a to teprve následovala nejtěžší část závodu – výjezd sjezdovkou v Hradci nad Moravicí, kopec zvaný Kalvárie. Ze začátku neskutečně prudký, kde většina hobíku sesedá a tlačí. Když už si myslíte, že jste na vrcholu, následují ještě další dva kilometry pořád do kopce. Z naší skupinky jsem do kopce najel jako první. Všude po stranách stálo a fandilo plno lidí, někteří měli transparenty, řehtačky, jiní prostě jen povzbuzovali. Naše fanouškovská základna čekala po konci té nejprudší části, Luci, Ashley, Martin Polok, Natálka Čurdová, Honza Kiša, Marcela a Barunka. Byl to skvělý pocit projíždět houfem diváků, tohle jsou momenty proč se závody jezdí. Jenže nepříjemné momenty, které ještě více ovlivní umístění taky přicházely. Po sjezdu z Kalvárie následoval brod potokem. Vletěl jsem do něj v celkem velké rychlosti, zadní kolo dopadlo do kamenů ve vodě a já uslyšel ten nejnepříjemnější zvuk, na který jsem doufal, že zrovna v tomto závodě nedojde. Kolo bylo hned vyfouklé. Ještě k tomu se mi nedařilo sundat plášť, ale s pomocí jednoho z diváků jsem to zvládl, vyměnil duši, nafoukal a jel dál. Jenže mezi tím už mě předjelo nejméně padesát závodníků a mezi nimi všichni známí. Už před závodem jsem žertoval, že chci jet schválně zezadu a jen předjíždět lidi a cítit se dobře. Teď se mi to bohužel splnilo. Snažil jsem se, makal ještě více a předjížděl plno lidí. Věděl jsem, že jsem lepší než všichni tihle cyklisti. Poté, co jsem dohnal Nathana mi jeden z diváků sdělil, že jsem asi na 90. místě. Pokračovalo se podél řeky Moravice, těžkým terénem, nahoru a dolů po úzkých stezkách, přes kořeny, pak před Žimrovicemi chvilku po polní cestě. Tam jsem dojel pana Čurdu. Chvilku se mnou zůstal, ale pak přišel prudký kopec a i přesto, že si moje přehazovačka nemohla vybrat na kterém kolečku by se usadila, jsem zase trochu poodjel. V poslední občerstvovací stanici jsem ani nezastavoval, cítil jsem se skvěle, věděl jsem, že je přede mnou posledních 10 km a poslední tři kopce. Na občerstvovací stanici jsem zahlídl Vojtu jak si doplňuje vodu, ale já jel dál se svojí skupinkou až nahoru k zámku v Hradci nad Moravicí a zase dolů. Jenže pak jsem vjel na asfalt a cítíl, že se mi nějak smeká zadní kolo. Asi jsem ho málo nafoukal při tom prvním defektu, trochu vzduchu jsme přidal a jel dál, jenže v kopci jsem poznal, že místo trošky vzduchu by pomohla nová duše. Další defekt. Byl jsem celkem zoufalý, protože už jsem neměl náhradní duši. Kolem mě znovu projel pan Čurda a hodil mi svoji náhradní. Další problém přišel při foukání, protože jsem měl pumpičku na autoventilek. Nathan jel kolem a půjčil mi jeho tlakovou bombičku, nafoukli jsme kolo a jeli dále. Ale já jsem moc daleko nedojel. Kolo se zase nepochopitelně vyfouklo. To už jsem se naštval, rezignoval na jakékoliv umístění a kolo chvilku tlačil. Do cíle zbývalo asi osm kilometrů a mě předjížděl jeden závodník za druhým. Po chvilce mi někdo nabídl duši, odpověděl jsem, že na to už kašlu, ale hned jsem si to rozmyslel a duši s poděkováním vzal. S výměnou už jsem nespěchal. Od dalšího borce jsem si půjčil pumpičku, protože duše měla zase jiný ventilek. Kolo jsem opravil, a s sebou si tak vezl tři náhradní duše a dvě pumpičky. Tempo závodníků, se kterýma jsem byl nucen jet mi skoro ani nezvýšilo tepovou frekvenci, ale na nějaký mohutný finiš už jsem neměl motivaci. V cíli mě ani moc nezajímalo, na kterém jsem dojel místě. Utěšili mě až Nathan s Otou a poté i všichni naši skvělý diváci.

Po závodě mi v místním JZD umyli kolo, každý se mohl osprchovat a dostat guláš a pivo. Jenže na pivo byla taková řada, že jsem si vzal radši minerálku a pivo si koupil ve stánku. Atmosféra po závodech byla taky skvělá a pohodová, teplo, pivo, vyhlašování výsledků a sdělování zážitků. Tato Silesia bude určitě nezapomenutelná, příští rok však chci dojet tam, kde patřím, tedy někdě kolem Oty, který skončil na 37. místě.
Televizní reportáž: http://www.tvportaly.cz/opava/v-opave-se-konal-uz-11-rocnik-zavodu-silesia-bike-marathon

Výsledky: http://www.silesia.opava.cz/silesia/vysledky2011/Vys55Kat.pdf
Fotky: https://picasaweb.google.com/tomas.macecek/SilesiaMTBMarathon2152011

Aktuální stav mého studentského života...

2011-05-21T01:36:00.000-07:00

...je následující. Trošku mě to znervózňuje, ale myslím, že už všechno umím a to mi do maturity zbývají ještě tři dny. Dvacet pět otázek ze zeměpisu už jsem projel několikrát tam a zpět, virtuálně procestoval celý svět od Indie, přes hydrosféru až do Minnesoty. Vím, kde se chová nejvíce ovcí, kdo je jedničkou na trhu s kakaem, ale největší problém mi dělají pasáty a místní větry. Tak snad si nevylosuji atmosféru, jinak by to mělo být v pohodě. Na angličtinu jsem se ještě nepodíval a upřímně nevím, jestli to má vůbec cenu. Naše slavná technika skládající ze z matiky, fyziky a deskriptivní geometrie se nakonec ukázala lehčí než jsem čekal, nejhorší asi budou derivace a integrály. Poslední předmět je čeština, z třiceti literárních děl jsem opravdu přečetl asi 27 a o autorech bych taky něco řekl, takže je mi vcelku jedno, jakou otázku si vytáhnu z klobouku osudu. Jen doufám, že jsem to nepodcenil, protože už opravdu nevím, co bych se měl učit. V úterý to všechno lehce projedu a zopakuji a ve středu se jde na věc! Lépe se mi učí možná i proto, že už jsem neoficiálně, avšak více než pravděpodobně přijat na Masarykovu Univerzitu v Brně na dvouobor Mediální studia a žurnalistika a Bezpečnostní a strategická studia na Fakultě sociálních studií. Na práva to asi nevyjde, ale jen o kousek. V TSP testech jsem dosáhl percentilu 88,6 a tento rok berou uchazeče, kteří dosáhli nejméně percentilu 92. Do Liberce mě přijali, ale to byla jen záchranná možnost, kdyby mi nevyšlo nic v Brně. Teď ještě nezkazit maturitu...

Maturitní práce

2011-05-20T14:57:00.000-07:00

Součástí naší maturitní zkoušky je mimo klasické ústní části i část praktická neboli maturitní práce. Je to závěrečný výstup z technické specializace. Já jsem si vybral téma Výkresové zpracování a model libovolného objektu a čerpal jsem ze základů svého prvního projektu, na kterém jsme pracovali na podzim – lezecké stěny. Myšlenku i samotné zpracování jsem vylepšil a k lezecké stěně jsem přidal šest překážek lanového centra, které na sebe vzájemně navazovaly. Výkresové zpracování nebylo těžké, ale stavba modelu byla časově náročná.

Hned po skončení svatého týdne jsme měli své maturitní práce prezentovat a obhájit před komisí. V posudku mi byla navrhnuta známka výborný, ve své skupince jsem šel jako první, s pomocí prezentace fotek jsem popsal postup práce, krátce shrnul historii lezeckých stěn a lanových center a sdílel svou myšlenku o vzájemném propojení těchto dvou objektů. Na konci jsem přiznal pomoc své babičky při háčkování sítě na jedné z překážek, poděkoval za pozornost a čekal na výslednou známku, která se nakonec shodovala s návrhem v posudku.